No... tato reportáž by spíš měla spadat do rubriky “nenavštívili jsme”. Proč? O tom dale.
Pivovary v Bystřici nad Pernštejnem a okolí
Pri svých cestách po vlastech českých se vždy koukám, zda v okolí není nějaký pivovar. Nejinak tomu bylo toto léto, kdy jsem z pobytu u Nového Města na Moravě vytěžil návštěvu žďárského pivovaru Revolta, jíž jsem rozhodně nelitoval.
Dalšm výletem v pořadí byla Bystřice nad Pernštejnem, takto město, kde měl být jeden minipivovar (pivovar na farmě Eden) a v sousední vesnici Domanín druhý (pivovar v areálu Borovinka).
Po cestě krásnou krajinou vystupuji z vlaku – centrum Eden je asi 100 metrů od nádraží. Výborně! Méně výborně však působí recepce. Zde za vstup do areálu vyžadují 100 Kč. Ujišťuji je, že chci jen do pivovaru a ptám se, zda za to, že u nich chci utratit peníze za pivo, musím opravdu ještě platit.
„Ano,“ odpovídá recepční, „vstupné platí pro všechny.“
Bez rozloučení se otáčím a odcházím. Tak takhle ne, přátelé! I komercionalizace pivovarské scény musí mít své meze!
Hlavně, že mají před branou základní kámen „Společnosti zeleného vědomí“. To bude asi kvuli té stokoruně.
Vstup do areálu Eden. Pro hledače eko-/eso- terična, ona osvícená cedulka je na žlutém sloupku vlevo.
Pokračuji do asi 3 km vzdáleného Domanína (ale z mapy vím, že pivovar Borovinka je na jeho vzdáleném konci, takže to bude spíš 5 km). Chlácholím se, že když nevyšel jeden pivovar, vyjde druhý.
Zpočátku příjemná procházka směr Domanín se posléze změní v únavnou cestou kopcem vzhůru dlouhatánskou vesnicí.
Konečně z ní vycházím a za rybníkem vidím wellness areál Borovinka. A také slyším hudbu. Zlá předtucha získává konkrétnějších obrysů, když na příjezdové cestě uzřím ceduli s velkým nápisem SVATBA. A samozřejmě několika různě vekými srdíčky.
To moje ovšem příliš neplesá; no, koupím si aspoň PETky, utěšuji se. Propluji sadou různorodého svatebního vozového parku. Podezřelé, že svoje pivo nikde neprezentují, divím se. Vkročím dovnitř a nazdobené stoly a dvě družičky mě ujištují, že tady mě dneska žádné pivní štěstí nečeka.
„Bohužel, svatba,“ vysvětluje obsluha zřejmé.
„A můžu se zeptat - vy jste měli mít vlastní pivo?“ ptám se opatrně.
Obsluha se jen zasměje.
„To už dávno nemáme. To už tak dva roky, co to zrušili a prodali.“
„Aha, tak děkuji.“
Hmmm. No, tady byli aspoň milí. Pro případné poutníky sděluji, že tam měli Černou Horu, v tu chvíli ovšem pro mě nedostupnou.
Areál Borovinka, Domanín. Odsud ještě vypadá romaticky a pivní poutník žádnou zradu nečeká.
Vracím se přes kopce dolů do Bystřice. Nádherná krajina mi přeci jen dokáže zlepšit náladu. A koneckonců – když už jsem neuspěl s pivovary, dám si aspoň v Bysřici nějakou dobrou baštu.
Vcházím zpět do Bystřice nad Pernštejnem, procházím sídlištěm, kde si v obchodě kupuji Starobrno ’72 (na recenzi) a Poličského Záviše 12° (na pití), až konečně dojdu na náměstí. Hmmm. Pizza, steaky. To přece není možné, že by tady nebyla normální hospoda. Procházím až pod náměstí, obcházím celou částí Bysřice na této straně říčky a jako největší zoufalec se ocitám ve vilkové čtvrti, kde se žádná hospoda čekat nedá.
Oslovím tedy místního chlápka. Je milý, hned mi tyká a zdraví mě jako starého kamaráda. Posílá mě dolů pod náměstí, kde už jsem byl, do podniku s názvem „Club“, který už jsem viděl a vyhodnotil jako bezkuchyňový. Ale je místní, dám na jeho radu.
Přicházím ke „Clubu“. Dole není nic, stoupám tedy po schodech. Tam je prosím obyčejný Tipsport bar se šipkami, vypsanými kurzy a zašlapaným černošedým zátěžovým kobercem! Dávám si aspoň malou Černou Horu a zoufale se ptám, kde tady vaří. Jiný místí chlapím mi říká, že až za řekou na druhém kopci a že tam za chvíli jde. Sláva!
Za chvíli jsme opravdu vyrazili, chlapík by milý a opravdu mě zavedl k hospodě, kde vařili. A měli širokou nabídku piv značky Velkopopovický Kozel. Z tohoto pivního klenotu českého národa si nechávám zkombinovat řezané z dvanáctky (mám vyzkoušeno, že tato kombinace mě neunudí k smrti).
Kdyby mi za necelou hodinu nejel poslední vlak (na který to údajně trvá dvacet minut), asi bych už byl v klidu. Takhle jsem do sebe musel jídlo naházet a vystřelit na nádraží.
A to už ani nepočítám, že mi jakýsi mladík poradil špatně, musel jsem se vracet a poslední půlkilometr musel běžet. V žaludku s tatarákem a šesti topinkami, topícími se ve dvou řezaných Kozlech...
Inu, člověk mění, Pán Bůh mění, tak to chodí... A musím do Atlasu piv dodělat zřetelné rozlišení aktivních a neaktivních pivovarů... To byly jen dvě z řady myšlenek, které se mi honily hlavou, když jsem ve vlaku s bublajícím žaludkem rekapituloval svůj pivní výlet do Bystřice nad Pernštejnem. Aspoň že ten Záviš při mém běhu nenapěnil a mohl jsem s ním po cestě celý ten slavný výlet zapít.
Dalšm výletem v pořadí byla Bystřice nad Pernštejnem, takto město, kde měl být jeden minipivovar (pivovar na farmě Eden) a v sousední vesnici Domanín druhý (pivovar v areálu Borovinka).
Po cestě krásnou krajinou vystupuji z vlaku – centrum Eden je asi 100 metrů od nádraží. Výborně! Méně výborně však působí recepce. Zde za vstup do areálu vyžadují 100 Kč. Ujišťuji je, že chci jen do pivovaru a ptám se, zda za to, že u nich chci utratit peníze za pivo, musím opravdu ještě platit.
„Ano,“ odpovídá recepční, „vstupné platí pro všechny.“
Bez rozloučení se otáčím a odcházím. Tak takhle ne, přátelé! I komercionalizace pivovarské scény musí mít své meze!
Hlavně, že mají před branou základní kámen „Společnosti zeleného vědomí“. To bude asi kvuli té stokoruně.
Vstup do areálu Eden. Pro hledače eko-/eso- terična, ona osvícená cedulka je na žlutém sloupku vlevo.
Pokračuji do asi 3 km vzdáleného Domanína (ale z mapy vím, že pivovar Borovinka je na jeho vzdáleném konci, takže to bude spíš 5 km). Chlácholím se, že když nevyšel jeden pivovar, vyjde druhý.
Zpočátku příjemná procházka směr Domanín se posléze změní v únavnou cestou kopcem vzhůru dlouhatánskou vesnicí.
Konečně z ní vycházím a za rybníkem vidím wellness areál Borovinka. A také slyším hudbu. Zlá předtucha získává konkrétnějších obrysů, když na příjezdové cestě uzřím ceduli s velkým nápisem SVATBA. A samozřejmě několika různě vekými srdíčky.
To moje ovšem příliš neplesá; no, koupím si aspoň PETky, utěšuji se. Propluji sadou různorodého svatebního vozového parku. Podezřelé, že svoje pivo nikde neprezentují, divím se. Vkročím dovnitř a nazdobené stoly a dvě družičky mě ujištují, že tady mě dneska žádné pivní štěstí nečeka.
„Bohužel, svatba,“ vysvětluje obsluha zřejmé.
„A můžu se zeptat - vy jste měli mít vlastní pivo?“ ptám se opatrně.
Obsluha se jen zasměje.
„To už dávno nemáme. To už tak dva roky, co to zrušili a prodali.“
„Aha, tak děkuji.“
Hmmm. No, tady byli aspoň milí. Pro případné poutníky sděluji, že tam měli Černou Horu, v tu chvíli ovšem pro mě nedostupnou.
Areál Borovinka, Domanín. Odsud ještě vypadá romaticky a pivní poutník žádnou zradu nečeká.
Vracím se přes kopce dolů do Bystřice. Nádherná krajina mi přeci jen dokáže zlepšit náladu. A koneckonců – když už jsem neuspěl s pivovary, dám si aspoň v Bysřici nějakou dobrou baštu.
Vcházím zpět do Bystřice nad Pernštejnem, procházím sídlištěm, kde si v obchodě kupuji Starobrno ’72 (na recenzi) a Poličského Záviše 12° (na pití), až konečně dojdu na náměstí. Hmmm. Pizza, steaky. To přece není možné, že by tady nebyla normální hospoda. Procházím až pod náměstí, obcházím celou částí Bysřice na této straně říčky a jako největší zoufalec se ocitám ve vilkové čtvrti, kde se žádná hospoda čekat nedá.
Oslovím tedy místního chlápka. Je milý, hned mi tyká a zdraví mě jako starého kamaráda. Posílá mě dolů pod náměstí, kde už jsem byl, do podniku s názvem „Club“, který už jsem viděl a vyhodnotil jako bezkuchyňový. Ale je místní, dám na jeho radu.
Přicházím ke „Clubu“. Dole není nic, stoupám tedy po schodech. Tam je prosím obyčejný Tipsport bar se šipkami, vypsanými kurzy a zašlapaným černošedým zátěžovým kobercem! Dávám si aspoň malou Černou Horu a zoufale se ptám, kde tady vaří. Jiný místí chlapím mi říká, že až za řekou na druhém kopci a že tam za chvíli jde. Sláva!
Za chvíli jsme opravdu vyrazili, chlapík by milý a opravdu mě zavedl k hospodě, kde vařili. A měli širokou nabídku piv značky Velkopopovický Kozel. Z tohoto pivního klenotu českého národa si nechávám zkombinovat řezané z dvanáctky (mám vyzkoušeno, že tato kombinace mě neunudí k smrti).
Kdyby mi za necelou hodinu nejel poslední vlak (na který to údajně trvá dvacet minut), asi bych už byl v klidu. Takhle jsem do sebe musel jídlo naházet a vystřelit na nádraží.
A to už ani nepočítám, že mi jakýsi mladík poradil špatně, musel jsem se vracet a poslední půlkilometr musel běžet. V žaludku s tatarákem a šesti topinkami, topícími se ve dvou řezaných Kozlech...
Inu, člověk mění, Pán Bůh mění, tak to chodí... A musím do Atlasu piv dodělat zřetelné rozlišení aktivních a neaktivních pivovarů... To byly jen dvě z řady myšlenek, které se mi honily hlavou, když jsem ve vlaku s bublajícím žaludkem rekapituloval svůj pivní výlet do Bystřice nad Pernštejnem. Aspoň že ten Záviš při mém běhu nenapěnil a mohl jsem s ním po cestě celý ten slavný výlet zapít.
23.8.2017 21:49