Světlou dvanáctku Valášek jsem ochutnal v restauraci U Šumavy v Praze. Cestovala tedy ze Vsetína téměř přes celou Českou republiku, ale na její čerstvosti se to nijak neprojevilo – voněla pěkně po sladu a trošce kvasnic i chmelu.
Barva čirého piva byla klasicky zlatá, pěna špinavě bílé barvy pak středně hustá, ale trvanlivá.

Chuťově jde o kvalitní variaci na klasické téma světlého ležáku – tedy pěkně plný, bohatý až jemně medový slad dokonale propojený s jemnější a přirozenou chmelovou hořkostí. Všechny chuti velmi ochotně spolupracují. Kromě ladné harmonie přispívá výborné pitelnosti i jemnější až středně intenzivní, přirozeně působící říz.

Jak už jsem zmiňoval dříve, na Valáškovi se mi nelíbí jeho vizuální pojetí, bizarně kombinující renesanční estetiku doby magistra Kellyho s vrcholnou érou výstavy Země Živitelka.
Naštěstí to na kvalitu piva nemá vliv.

Pominu-lu tento lapsus, je tedy vceku světlá dvanáctka Valášek velmi slušný chuťově čistý minipivovarský ležák, na němž je v chuti znát, že tu byl ještě před boomem „obilno-kvasnicovo-vodového“ minipivovarského piva.

Tak jsem svůj nový výčep vyzkoušel na dvou párty a konečně přišel ten čas, kdy jsem si přivezl soudek domů, strčil do ledničky, napojil biogon a začal čepovat své první domácí pivo - a tuto čest dostal ležák od Valáška.

Pěna je hustá a bohatá, v pohodě se drží ve zhruba půlcentimetrové vrstvě až do konce. Barva je sytě zlatá, čirá, ve vůni se snoubí slad i chmel.

A jak se má pivo k vůni, tak se má i k chuti - přiměřená hořkost dává prostor sladovému tělu, hořkost je bez doznívání, pivo má střední říz. Co bych vyzdvihl asi nejvýš, je pitelnost - bez ohledu na to, že se jedná o dvanáctku, vyznívá pro mě pivo spíš lehčím a osvěžujícím dojmem - zásluhu na tom bude mít asi ta umírněná hořkost, ale určitě se nejedná o fádní pivo - spíš bych řekl, že je krásně sladěné a pije se výborně. V konečném součtu vyznívá jako výborný ležák, který pro mě kdysi vyzvedl tento minipivovar k mým oblíbeným.