Plním staré resty a ochutnávám "Hradební" desítku z Měšťanského pivovaru v Poličce. Ponechám stranou název (jde o upomínku na zachovalé poličské hradby? Či nápovědu, že se při stráži chlastalo? Nebo snad odkaz na nějakou pověst?) a zaměřím se na charakteristiku piva, jež je čiré, zlaté barvy a v lahvové podobě slabší pěny.
Do vůně po jejím opadnutí promlouvá zřetelná kvasnicová linka (přestože je pivo filtrované).

Chuť se vyznačuje příjemně ladně nasládlým tělem nevelké hutnosti, typickým pro poličská světlá piva, s jemným nádechem chlebovosti. V mém případě se ovšem sladovost v mnohém doušku vyskládala do nepříliš vítaného nádechu melounové sladkosti.
Hořkost je slabší, dokresluje sladové tělo, ale je též drobně aromatická a neulpívá.
Za zmínku stojí také fakt, že říz v lahvi docela rychle vyprchal.

Všechny výše zmíněné vady nejsou nijak zásadní a je dost pravděpodobné, že jiné várky by jimi netrpěly. Vcelku tedy Hradební z Poličky hodnotím jako svěží, nasládlou a dobře pitelnou desítku z pivovaru, jehož dobré jméno už dávno překročilo hranice Vysočiny.
P.S. Estetika poličských piv se mi ve vší té záplavě modernosti i "modernosti" líbí čím dál víc; čím dál víc se mi jeví jako poeticky nadčasová a doufám, že pivovar nepodlehe představě, že je nutno modernizovat - ne, není, dobře navržené věci prostě fungují klidně i desítky let. A vizuály Poličského piva do této rodiny určitě řadím.

Znatelně slabší sourozenec vynikajícího Otakara, na nějž pochopitelně nemá. V Hradebním je navíc přítomna pro desítku typická vodovost, která (pro mě) ubírá na pitelnosti i typické "návykovosti" poličské produkce. V porovnání s Otakarem a Závišem je to zkrátka příliš slabé kafe. Měl jsem ho jednou, a víckrát si ho už asi nekoupím. Nicméně v širším kontextu patokových desítek na trhu určitě nadprůměr!