Novopacký Valdštejn byl prvním speciálem, který jsem kdy pil. Na začátku devadesátých let působila novopacká piva jako "čtrnáctka" či "šestnáctka" v záplavě Staropramenů a Gambrinusů - dědictví to koncentrace výroby do národních podniků - jako opravdové zjevení. A jako stejné "zjevení", či spíše dokument doby, dnes jaksi působí i jeho etiketa. Ovšem otázka nejdůležitější jistě je, jak mi Valdštejn chutnal dnes?

Nuže, voněl plně sladovou i jemně svěže chmelovou, příjemnou vůní. Nad čirým pivem medové barvy držela středně hustá, špinavě bílá a jen pomalu klesající pěna (vydržela dobrou čtvrthodinu).
Přirozený říz střední úrovně uvozuje chuť, v níž se rozvine velmi plné a hutné sladové tělo s pěkně medovými tóny i lehounkou "cukrovou" linkou. Chuť těla je doprovázena jemným aroma chmele. Po pár vteřinách se hořkost trochu sevře směrem k ulpění, k němuž ovšem nakonec nedojde. V závalu sladového těla se takřka ztrácí (ovšem občas přeci jen jako duch zjeví) ona lehounká "novopacká připálenost", jež je nejzjevnější při rychlém polknutí.
Pivo je i mírně alkoholové a hřejivé, průměrné pitelnosti.

Dnes v tvrdé a kvalitní konkurenci už novopacký Valdštejn nevzbudí takový úžas jako před lety, nicméně stále jde o kvalitní speciál, kterému v mých očích drobně škodí ona mírná "cukrovost", a který především opravdu "maká". Jeho 7% alkoholu se totiž dokáže hodně výrazně projevit.

Silný, sladový speciál bez typické novovopacké připálenosti. Rozhodně bych ubral na řízu, k takto hutnému pivu se nehodí. Jinak souhlas s p. Vrchním. Dosti sladká záležitost pitelná v omezeném množství. Leze do hlavy.