Nefiltrovaná dvanáctka z Krušovic do mých útrob vplula v Krušovické pivnici na Michelské v Praze. Před žaludkem se však s ní seznámily jiné čivy:

Vizuálně jde o pivo pěkné, zlaté a jen málo matné barvy se spíše slabší pěnou, jež opadla na slabou vrstvu, která už držela.

Voněla svěže, až lehce ovocně sladovou vůní.

Konečně v chuti mě přivítala vitální a svižná sladovost, drobně zpestřená kvasnicemi, což dohormady s chmelem dává až lehounce ovocný vjem. S dalším pitím se chuťový prožitek spíše rozšiřuje (což je samo o sobě u průmyslově vařeného piva zaznamenáníhodný úspěch, bez ironie).
Chmelová hořkost slabší, méně nápadná, ale přesto nechybí a vhodně nenuceně doplňuje slad.
Harmonie slušná, pitelnost velmi dobrá, říz spíše jemnější.

Tato krušovická dvanáctka souhrnem představuje klasický průmyslový nefiltrovaný ležák, kdy technologie neumožňuje nefiltrovanosti zásadněji využít a kvasnice zde hrají spíš třetí než druhé housle. A že zde technologie pravděpodobně představuje rozhodující faktor naznačuje i srovnání s jiným průmyslovým nefiltrovaným pivem, nefiltrovaným ležákem Václav z Litovle, kde se "nefiltrovanost" také neprojevuje nijak zásadně. A někoho možná překvapí, že Krušovice pro mě z tohoto setkání vyšly spíše lépe než hůře.

Ochutnal jsem toto pivio v Šalandě n Hlavním nádraží v Praze a byl jsme nepříjemně zklamán. Jako kdyby ležák byl říznutý alem. Typická příchuť byla sice mírná ale zřetelná. Jak jsem před léty uvítal zlepšení Krušovic, teď mi přijde, že to jde zase do kopru. Jestli to nesouvís s tím, k jaké cenové politice se Heineken nechal dotlačit od supermarketů. Pak s není co divit, že v hospodě stojí desítlka skoro jako Pilsner Urquell.