Všechny recenze piv
< recenzce předchozího měsíce recenzce dalšího měsíce >Bernard s čistou hlavou - Švestka
míchaný nápoj z nealkoholického piva 
6
Redaktor
PanVrchni
,
30.12.2013
lahev (Albert)
Před silvestrovskou nocí, kterou má patrně většina Čechů spojenu s konzumací jistého množství alkoholu, jsem svým hrdlem prolil pouze pivo nealkoholické, totiž Bernarda s čistou hlavou ve švestkové podobě.
Jde o směs nealkoholického piva (0,5 % alkoholu) s 32ma procenty švestkové šťávy a ta je ve všech charakteristikách nápoje hodně znát.
Vůně tohoto Bernarda je švestková s velmi krotkým náznakem sladovosti, barva tmavě jantarová, pěna béžová, poměrně hustá, držící a tvořící tuhé "mraky" či "kumuly".
Střední říz vítá výrazně švestkovou chuť s lehounkým nádechem sladu a nepatrně nahořklým zakončením, které v pozdějších locích ustoupí švestkové ovocité sladkokyselosti.
Chutí švestky je dosahováno překvapivé hutnosti a plnosti. Švestkový Bernard s čistou hlavou toho chuťově s pivem už moc společného nemá, ale je chutný a více osvěžující, než limonády.
Škoda konzervantu E202 ve složení, ale vzhledem k všeobecně úporné snaze Bernardu o vysokou kvalitu a přírodní složení jejich produktů věřím, že bez konzervantu už tentokrát nešlo udržet přijatelnou trvanlivost.
Bohužel si za švestkového nealko Bernarda musíte trochu připlatit. Cena mírně pod 20 Kč za lahev by už někoho mohla odradit, byť je kvalita, kterou za ni obdrží, vysoce nadstandardní.
Bernard Švestkový
míchaný nápoj z piva
7
Redaktor
PanVrchni
,
29.12.2013
lahev (restaurace v Modřanském biografu, Praha 4)
Před pár lety se Bernard s vervou pustil na pole nealkoholických a nízkoalkoholických piv a myslím, že si na něm vede docela úspěšně. Taková švestka "s čistou hlavou" je k dostání ve většině velkých obchodů a jistě se dříve nebo později stane předmětem pozornosti tohoto pivního webu (tedy i mojí). Tentokrát se ale zaměřím na jejího o trošku méně čistohlavného bráchu, jímž je Bernard Švestkový s 2,1 % alkoholu a tudíž spadající do kategorie "míchané nápoje z piva".
Recenzi zahájím pochvalou. Švestkový Bernard má totiž obdivuhodně (a na tento druh nápojů neobvykle) přírodní složení. Švestková chuť je zajištěna 23mi procenty švestkové šťávy a sladší chuť pro změnu přírodní stévií a nikoliv cukrem. I díky tomu se švestkovému Bernardu daří držet velmi uměřenou energetickou hodnotu.
Švestky ve Vůni hrají jasně první housle a jen mírňoučký nádech sladu je pouze nanápadně doplňuje.
Chuť je pak švestková, ale nepřeslazená (podtrhuji!). 23% švestkové šťávy je znát, chutná přírodně a chuť švestky je dokonale propojená s mírnou chutí piva.
Až v dalších locích je chuť lehce sladší, ale stále to funguje, baví a nepůsobí jako limonáda.
Již poněkolikáté musím vyjádřit respekt k činovníkům pivovaru Bernard, tentokrát za to, že dokázali bez chemie spojit pivo s ovocnou chutí a to velmi přirozeným způsobem, který věřím nebude proti srsti ani pivařům vyznávajícím čistou chuť piva.
K dlouhým zimním večerům a tmavým nocím se hodí jedno z nejznámějších a nejdostupnějších černých piv - Krušovice černé. Toto pivo není jen "tmavé", je opravdu černé jak bota, téměř neprůsvitné - až při otočení sklenice přímo proti zdroji světla máme šanci v něm vidět temně rubínové odstíny.
I pěna není prostě bílá, ale světle růžovohnědá, středně hustá. Vůni černých Krušovic bych pak charakterizoval jako nakouřeně-ovocno-alkoholovou.
V úvodu chuti cítíme záchvěv karamelu, který rychle přehluší nakouřená sušší chuť s výrazně hořkým zakončením. Nakouřenost je s hořkostí velmi dobře propojená.
Krušovice černé mají jen 3,8 % alkoholu, ale intenzitou chuti působí jako mnohem silnější pivo.
Až s dalšími doušky možná ucítíte velmi lehounkou kyselost a náročnější pivaři v chuti možná budou postrádat větší chuťovou bohatost. Na druhou stranu je však chuť černých Krušovic srozumitelná a velmi dobře zvládnutá.
Pil jsem krušovického "černocha" po dlouhé době a musím říct, že mě velmi příjemně překvapil. Jde o "férově" tmavé pivo, suché, neulepené, nepřeslazené.
Jediné, co by na tomto černém pivu mohlo někomu scházet, je jistá živost, ale přesto podle mého názoru černé Krušovice snesou nejpřísnější srovnání.
Vánoční pivní nabídku jsem vyšperkoval pivem Žejdlík prodávaným v obchodech Tesco a vařený v pivovaru Litovel. Nálepka nás připravuje na "tradiční pivo prvotřídní kvality", ovšem už její vzhledová skromnost nenápadně naznačuje, že to s tou prvotřídní kvalitou nebude tak horké.
Vůně Žejdlíku je pivně kvasová, pěna bohatá a dobře držící, barva zlatá.
Střední říz uvozuje chuť Žejdlíku, jež je sladová a hodně sladká, středně plná s mírně hořkým zakončením. Chuť je rovněž "čistá" ve smyslu: všechny složky jsou jasně čitelné a srozumitelné. Bohužel však Žejdlík všechna svá tajemství vydá už v prvích třech čtyřech locích, takže se chutě velmi rychle "ohrají". Žádné překvapení na vás nečeká ani v pátém loku, ani v sedmém, ani ve dvacátém. Dobrou zprávou je alespoň to, že hořkost "neodejde" a drží se statečně i v onom dvacátém loku.
Každé pivo obsahující cukr je potenciálním bolehlavem a v Žejdlíku to navíc pojistili ještě glukosovým sirupem. Proto radím, abyste při jeho konzumaci ve větším množstí byli opatrní a notně se prolévali vodou, která dokáže následky méně kvalitního alkoholu značně zmírnit.
Celkově mi význam Žejdlíku v pivní nabídce není příliš jasný. Dle nálepky se jedná o světlý ležák, ale chuťově stojí jednoznačně v rajónu desítek. Stojí okolo 10 Kč, což vzhledem k jeho sotva průměrné jakosti není zas tak málo. O pouhé 2 koruny více a můžete si dát třeba Bernarda desítku, pivo po všech stránkách asi tak o dvě patra lepší.
Nejsilnější z rodu Ambrosiů, zrozených vůlí supermarketů Kaufland, je pivo Ambrosius strong.
Jako u mnoha mytických hrdinů, i původ Ambrosia Strong je zahalen tajemstvím. Ví se, že byl počat na území Evropské unie, ale ve které zemi či dokonce pivovaru, zůstane zřejmě navždy (nebo do změny zákonů) předmětem dohadů.
Černý obal a pouze plechovková varianta (v jiné jsem dosud Ambrosia Strong neviděl) sice před otevřením navozují správně "drsňáckou" náladu, nicméně brání vidět barvu a pěnu a dost shazují zážitek z tohoto piva, které, jak záhy zjistíme, vůbec není špatné.
Jeho vůně je silná, lákavě ovocno-kvasová. Co je na Ambrosiovi opravdu "Strong", je pěna - velmi hustá a dobře držící. Barva je někde mezi květovým a lesním medem.
Chuť Ambrosia Strong je silná, sladová a (jak bývá u silných piv časté) sladší. Potěší ovocné tóny a středně hořké zakončení. Tělo tohoto borce je hutné, plné a těžké, ovšem po zteplání začne trochu lepit. Přes značný obsah alkoholu v chuti necítím žádnou lihovou nebo alkoholovou čpavost.
Nicméně sedm procent je sedm procent (přesněji řečeno "sedm procent je 7,2%"), a proto je třeba být při konzumaci Ambrosia Strong opatrný a spíš ho cucat, než s ním hasit žízeň. Budete-li ho popíjet pomalu, jeho chuť se hned tak neomrzí.
Suma sumárum, Ambrosius Strong se mi jeví jako překvapivě dobře zvládnutý zástupce speciálních piv, který se chuťově (v žádném případě ne esteticky) může směle měřit se solidním standardem této třídy, reprezentovaným na českém pivním trhu např. pivem Master zlatý.
Samson je zajímavá pivní značka z Českých Budějovic, která žije trochu ve stínu slavnějšího Budvaru.
Budějovický měšťanský pivovar používal značku Budweiser Bier prokazatelně dříve, než pivovar Budvar a na začátku roku 2012 značku Budweiser prodal investorovi zastupujícímu americký Budweiser (pro Budvar velmi nepříjemná zpráva) a utržené peníze nejspíš vrazil do pokusu o "restart" své hlavní značky, tedy Samsonu.
Za dobu, kdy piji pivo, jsem svědkem myslím už třetího "restartu" Samsonu, kdy nejméně jeden (před více než deseti lety) díky nešikovnému kroku vedení (sdílená distribuční síť spolu s Plzeňským Prazdrojem vedla k tomu, že hospodští v tradičních "samsonovských" hospodách začali vyměňovat Samson za Gambrinus) přivedl značku do velkých potíží.
Nyní je tedy Samson zpátky a já jsem si posvítil na to nejreprezentativnější pivo, které z pivovaru Samson putuje do českého pivního světa, tedy na Samson světlý ležák Premium.
Jeho vůně je velmi výrazně kvasová, barva zlatá, pivo slušně pění a jeho říz také není vůbec špatný.
Chuť ležáku Samson je perfektně propojená s vůní. Jak je u jihočeských piv tradicí, je lehčí, živější, aromatická, s hořkostí ke konci. Pivo má charakteristický, nepatrně kořenitý nádech, který si myslím brzy oblíbíte. Dokonce jako by se v něm ozývaly i názvuky suchého bílého vína. Kombinace lehkosti s touto "kořenitostí" je pro Samsona určující. Je dobré vidět (a cítit), že Samson neztratil svoji osobitost a nepropadl se do uniformity.
Díky své lehkosti je Samson Premium velmi dobře pitelný, téměř jako desítka, takže pozor na něj, protože svých 5,1 % alkoholu svou lehkostí velmi dobře maskuje.
Tomu, kdo nehodnotí kvalitu piva čistě podle hutnosti a hořkosti, i tomu, kdo má rád lehčí ležáky, Samson Premium dozajista sedne.
Slušný zástupce pšeničných piv. Chuťově není nijak zvlášť plné (což se však u pšeničného piva asi ani nedá čekat) ani nepřekypuje zajímavými podtóny a vůněmi, rozhodně je však velmi dobře pitelné, takže v teplých měsících jde o dobrou volbu.
Krušovice si zaslouží pochvalu za to, že jako první z velkých pivovarů zařadily do sortimentu pšeničné pivo.
Bráník má pověst levnějšího piva, ale jedenáctka pro mě naplňuje slogan "draze jenom chutná". Ve všech oblastech (plnost chuti, hořkost, vůně) je úplně jinde než desítka, s dobře vyváženou hořkostí vůči (aspoň pro mě) trochu příliš sladkému ležáku. I lahvová má příjemný říz, který "sedí", neruší a přitom jen tak nevyvětrá.
Pokud si musím vybírat z nejdostupnějších piv, bránická jedenáctka rozhodně patří mezi první volby.
Budějovickým sládkům se nějakým zázrakem podařilo udělat poměrně levné a přitom slušné pivo bez použití nežádoucích přísad.
Vůně je slabá, ale příjemně pivní, v chuti je chmel opravdu cítit a pivo se mi dokonce projevuje mírně hořčí, než jeho bratránek výčepní Budvar. Samozřejmě nejde o nějakou sofistikovanou hru s vašimi chuťovými pohárky; příjemný a spíše lehčí dojem z Pardála oceníte hlavně v teplých měsících, kdy nevadí trochu slabší říz a kdy přijde vhod i jeho nižší "voltáž" (3,8 %).
Pardál vyšel vstříc popularitě nápojů míchaných na bázi piva a představil originální model "Pardálovo bezové".
Jeho chuť je výrazně sladká a bezová, bez znatelně převládá nad pivem, nicméně obě chutě jsou zcela propojené a dá se říci, že bezové velmi dobře splňuje to, co se od něj očekává - tedy příjemné osvěžení v letních měsících, kdy normálně dokáže i jedno pivo pod žhnoucím slucem s člověkem poněkud "zamávat".
Plusem je určitě i - na tento druh nápojů - velmi přírodní složení, které neobsahuje žádná nežádoucí "éčka".
Pro mě jedna z nejplnějších a nejzajímavějších "dvanáctek", které jsou běžně k mání. Vůně není přiliš sladová, spíše zemitá a trochu syrová, ale chuť vše napravuje. Mění se na jazyku, začíná nenápadně a příjemně, poté se rozvine plné, ale přitom živé "tělo", zakončené výraznější hořkostí. Ani po několika napitích nepůsobí fádně a chuťově baví i po několika "kouscích", což je mezi běžně dostupnými českými ležáky rozhodně nadstandard.
Bernard si drží vysokou kvalitu a charakteristickou chuť a ležák je jeho vynikajícm reprezentantem.
Lehčí a poměrně sladké pivo vhodné především pro osvěžení v teplých měsících.
Vůně není příliš výrazná, v chuti začíná mírnou hořkostí, kterou záhy vystřídá sladší chuť, trvající až do konce.
Díky tomu, že je lehké a nepříliš plné, má slušnou pitelnost; navíc neobsahuje cukr, takže se dá se konzumovat i ve větším množství bez obav z následků.
Gambrinus Premium
světlý ležák
6
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
točené, restaurace U Antoníčka, Praha 7
Vůně je spíše slabší a nijak zvlášť zajímavá, pěna bílá, středně hustá a přiměřená druhu piva. První doušek je ovšem okouzlující. Ihned se představí plné a dost "chlebové" tělo v doprovodu příjemné hořkosti, která přetrvává, ale neulpívá. Bohužel, pokud trochu zteplá, se chuť stane zvláštně nasládle lepkavou, což nedokáže vyvážit ani přetrvávající hořkost. Tohoto dojmu "nasládlé lepkavosti" se při dalším pití už nezbavíte a čím teplejší Gambrinus Premium pijete, tím je zřejmější a nepříjemnější. Později se dokonce lehce (naštěstí opravdu jen lehce) ozývají hrubší až čpavé tóny, které by člověk od piva této třídy nečekal.
Pokud si dáváte jedno nebo dvě a jsou dostatečně vychlazená, je Gambrinus Premium přeborníkem. Nicméně pro večerní "posezení na pár kousků" by mohl pivně náročnější společnosti přinést vystřízlivění - a to naneštěstí ve slova smyslu, který navečer milovníci piva v dobré náladě nevítají.
Vůně koutského ležáku je příjemně pivní, pivo hezky pění a má správný říz. Chuť je výtečně vyvážená: dostatečně plná, chmelová, ale přitom živá až "veselá" a nikdy se "nepřehoupne" do přílišné sladkostí nebo hořkosti. Stále v ní překvapují nové tóny a zvou k dalšímu doušku, pitelnost je tedy (na ležák) báječná.
Koutská dvanáctka je zkrátka velmi vydařený ležák, který mohu vřele doporučit.
Únětické pivo 12° nefiltrované
světlý ležák
7
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
Restaurace Na Slamníku, Praha 6
Vůně nefiltrovaného únětického piva je příjemně pivní, sladová, středně silná, barva na ležák poměrně světlá.
První doušek se uvede živou, téměř ovocnou chutí a teprve po ní se rozvine příjemná lehká hořkost, která přetrvává, ale neulpívá. V Úněticích se rozhodli místo "tlustého tělnatého borce" jít spíš cestou lehčího, svěžího ležáku, díky čemuž docílili pitelnosti, za kterou by se nemusela stydět leckterá desítka.
Únětickou nefiltovanou dvanáctku je zkrátka radost pít a svoje kouzlo (na rozdíl od velké části piv z velkých pivovarů) neztrácí ani v dalších locích.
Staropramen Nefiltr pšeničný
světlý ležák
7
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
restaurace Cinda, Císařská louka, Praha 5
Kalné zabarvení, hustá pěna a příjemně pivní vůně slibují naplnění sloganu "ležák znalců", ale chuť jejich úrovně nedosahuje. Na ležák lehčí, s mírně ovocnými tóny (danými zřejmě použitím jablečného extraktu a přídavkem pšeničného sladu), osvěžující (ve smyslu chuti i ve smyslu změny vůči standardní nabídce), ale v těle spíše slabá a po slibném uvítání už žádné další překvapení nepřichystá.
Nefiltrovaný ležák ze smíchovského Staropramenu přináší vítané zpestření běžně dostupných piv, ale spíš než na labužnické srkání se hodí na běžné posezení, při kterém jste pocítili potřebu ochutnat něco méně obvyklého, než obyčejnou desítku.
Po přivonění potěší jedenáctka Primátor celkem silnou a přitažlivě pivní vůní. Při napití se uvede vynikajícím řízem; v chuti začíná mírný slad následovaný ihned optimistickou nezatěžkanou hořkostí, která skrz krátký "kouřový" moment lehounce ulpívá do náznaku zemitosti. V dalších doušcích se ozývá prokvašená plnější vyzrálost, dobře doprovázející úvodní chutě. Hořkost se nevytrácí a pivo tak neupadá do fádnosti.
V Náchodu uvařili povedený ležák, dostatečně zajímavý na to, aby vás po celý večer neomrzel a přitom ne tak silný, abyste se museli bát zhluboka se napít a dopřát si pořádný doušek.
Bernard nefiltrovaný ležák 12°
světlý ležák
8
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
točené, restaurace v Modřanském biografu
Po přivonění k pěně čepovaného nefiltrovaného ležáku Bernard na vás zavane neuvěřitelně živá kvasovo-sladová vůně připomínající vůni z pivovaru, ve kterém se vaří dobré pivo.
První lok zaujme výrazným řízem a chutí vynikající výtečnou vyvážeností, vyjádřenou velkoryse plným tělem a kvasovou veselostí, zakončenou harmonickou hořkostí, která se neztrácí.
Někomu možná tato "prokvašená hořkost" připadá příliš "vystrčená", snad až čpavá, ale právě tím je Bernard osobitý a právě to mi na něm chutná.
Síla a hluboké prokvašení je cítit i v následujících doušcích, při kterých se dostane ke slovu i sladovost (ta se mi jeví zřetelnější, když Bernard nepijete dokonale vychlazený, případně když ho doprovázíte slaným jídlem). Sladovost ovšem nikdy nepřevládne, natož aby nedejbože lepila; jako u každého dobrého piva o sobě může dávat vědět, ale nikdy zcela nedominuje a v dalším doušku může naopak získat opět navrch typicky bernardovská živá hořkost.
Jediná lest nefiltrovaného ležáku Bernad je zřejmě v jeho nadprůměrné pitelnosti - tohle pivo je zkrátka tak dobré, že snadno zapomenete, že ho nemůžete hltat jako výčepní desítku.
Naštěstí díky použití kvalitních surovin nejde o žádný bolehlav, takže nějaký ten kousek navíc by vás měl zanechat bez následků.
Vůně nepasterovaného ležáku Argus je poněkud nevyzrále kvasnicová, pangaminová, i když za příznivých okolností se mohou ozvat její živější tóny, které dávají připomenout, jak vonívá dobré nepasterované pivo.
Jinak jde o klasické privátní pivo vařené pro obchodní řetězce, takže v něm zřetelně převládá slad a prokvašenost nad chmelem. Mezi tímto druhem piv patří určitě k tomu lepšímu, jeho chuť (nikoliv vůně) je přeci jen poměrně vyzrálá a ani po zteplání se nezoškliví a nezačnou se objevovat divné pachutě, tak typické pro levná piva privátních značek.
Upozornil bych na něčekaně vysokou deklarovanou "voltáž" 5,7% alkohoulu, která se v běžných měřítcích českého piva blíží víc speciálním pivům, než ležákům. Přesto není alkohol z piva příliš cítit, takže mám pochybnosti, jestli deklarovaný obsahu alkoholu odpovídá skutečnosti. Pochybnosti o tom, kde se Argus vzal a co je zač, zvyšuje i neuvedení pivovaru a dokonce ani země původu (!) na obalu.
Obecně řečeno, myslím, v případě nepasterovaného ležáku Argus sice nejde o průšvih, ale pokud máte aspoň trochu na výběr, je lepší raději koupit jakoukoliv jedenáctku některé zavedené značky. Jednoduše proto, že za podobné peníze dostanete v nejhorším případě srovnatelnou kvalitu, ale zato s chuťovou osobitostí a "rodným listem".
Vůně svátečního polotmavého "jantarového" ležáku od Bernardu je kvasová s nádechem karamelu a stopou kouře, později je i malinko cítit po alkoholu, pěna je béžová, středně hustá, říz obstojný.
Do úst vkročí s dojmem chmelu a karamelu, který se záhy rozvine v kulaté plné tělo dobře vyvážené chuti, v níž je mírná a zajímavá sladkost zakončena příjemnou neulpívající hořkostí. Na polotmavé pivo je dosti osvěžující, mimojiné i proto, že neobsahuje nešvar mnoha tmavších piv - cukr, takže sladkost je subjektivně "suchá" a nelepí.
Celkově bych Bernard Jantar označil za další solidní kousek Rodinného pivovaru v Humpolci, který dokáže potěšit milovníky polotmavých nebo tmavých piv a převyšuje většinu konkurence, kterou můžete koupit v běžné samoobsluze, supermarketu nebo hypermarketu.
Světlý ležák Kondrád vás svou vůní do nosu neudeří, spíš polechtá pivní živostí.
"Tělo" je plnější, ale přitom svěží, zakrátko se ozve sladší chuť, která je ale na rozdíl od Konráda desítky stále zábavná a neztrácí plnost a nádech chlebovosti. Ta je vůči sladkosti dobře vyvážená a bez potíží nahrazuje hořkost (ta rozhodně v chuti tohoto piva nedominuje, což však není na závadu).
Světlý ležák Konrád jsem pil několikrát a vždy měl vynikající říz, který pivo oživuje a značně podporuje jeho pitelnost.
Doporučeno všem, kteří mají rádi sladší, ale poctivé ležáky.
I ten nejobyčejnější kousek z nového pivovaru v Chotěboři se představuje lákavou chmelovou a velice, velice živou vůní (snad to bylo blízkostí pivovaru k mojí lahvi, ale takhle čerstvě vonící lahvové pivo jsem asi ještě nepil).
Podobně vitální a veselá je také chuť, tělo je středně plné, dobře vyvážené, tak akorát pro normální pití, ale přitom ne fádní. V dalších doušcích živost neztrácí, ale přeci jen jde o výčepní pivo, takže mnoho zajímavých tónů už nenabídne.
Vlajkovou lodí chotěbořského pivovaru je poprávu jeho ležák "Prémium", jeho výčepní bratránek se víc hodí na hašení žízně. Ovšem hašení tak příjemné, že vás skoro mrzí, že po jeho vypití žízeň nevydrží o něco déle.
Vůně Šeráku je poměrně intenzivní, pivni, dosti kvasová, maličko sladová, barva středně světlá.
Pivo obstojně pění a má výrazný říz.
V ústech se uvede energickou hořkostí, na výčepní pivo nevídanou. Hořkost vydrží a navzdory obsahu glukózového sirupu se nenechá "odstavit". Při dalším pití se chvílemi dokonce ozývají i lehounké květové tóny a další mírné chuťové variace, což je opět u výčepního piva něco neobvyklého.
Holba Šerák je oficiálně označován za světlé výčepní pivo, ale chuťovými vlastnostmi, zejména bohatostí chutě, trvající hořkostí, a také obsahem alkoholu, může směle konkurovat mnohým ležákům.
Jak je u piva z Chotěboře obvyklé, ihned vás "dostane" extrémně živá a čerstvá vůně s nádechem pražení a karamelu a trochou alkoholu. Zdá se mi to, nebo také cítíte ve vůni jakoby nádech slivovice? :-)
Tmavá "praženost" suverénně vyvážená s veselostí nepasterovaného piva, doprovázená a posléze vypointovaná přesnou hořkostí vás v každém doušku ujišťuje, že v Chotěboři prostě pivo dělat umějí. Později možná ucítíte i ovocné tóny, všechny chutě se báječně přelívají jedna z druhé a i po několikátém napití dokáží překvapovat svými variacemi.
Tohle pivo bych doporučil každému "géčkaři", který tvrdí, že už ho pití piva nebaví. Tohle pivo není z kategorie "nebude vás nudit, i když ho budete pít celý večer". Tohle pivo je z kategorie "celý večer se budete těšit na další doušek". Doporučuji všemi chuťovými buňkami.
Ležák Argus prodávaný v Lidlu má slámovou barvu a kvasovou, mírně alkoholickou vůni.
Pěna je nažloutlá, rychle opadávající, říz spíše vyšší.
V chuti, podobně jako u nepasterizovaného Argusu , cítíme hlavně kvasovost a sladovost. S chmelem si toto pivo zřejmě jen podalo ruku ve dveřích, protože hořkost je pouze naznačená a později ji téměř zcela převálcuje sladovost, která už nepřináší žádnou další chuť.
Chlebovost, lahodnou hořkost, či plnou živost, které očekáváme od českého ležáku, byste v tomto pivu hledali marně. Opět není uveden pivovar ani země původu, ale chuť ve mně budí silné podezření, že se vaří za hranicemi.
Pít se dá, ale zázraky nečekejte a pokud už stojíte v Lidlu před těmi několika druhy nabízených piv, vězte, že i takový Braník jedenáctka nebo Zlatopramen ze stejné cenové kategorie vám přinesou více radosti do života.
Hendrych H11
světlý ležák
6
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
točené (Krkonošská hospůdka, Praha 6, Hradčanská)
Hendrych jedenáctka z nového pivovaru ve Vrchlabí (otevřen 2012) má spíš světlejší barvu a sladkou jemnou vůni.
V úvodu se chuť jeví chlebová, spíš sladší, ale zakončená hořkostí, která "drží" a v dalších doušcích je v konci výraznější, až poněkud ulpívá. Po dalším pití, když spláchnete ulpívání hořkosti, se vrátí relativní lehkost a mírná chlebovost.
Hořkost však není příliš v těle, ale až v "ocasu", takže její projev nemusí každému vyhovovat.
U nových pivovarů se někdy stává, že chvíli trvá, než si pivo "sedne" a než se začne vařit stálá kvalita, kterou by bylo možno expedovat i mimo hranice města, proto je možné, že jsem neměl tu úplně nejpovedenější várku. Každopádně přejmě Hendrychovi, ať se mu to podaří.
Melantrich
světlý ležák
7
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
točené v restauraci Modřanská archa v Praze 4 - Modřanech
Před pár dny jsem ochutnal ležák Melantrich, speciálně vařený pro restauraci Modřanská archa (restaurace ho představuje jako "vlastní jedinečné pivo Melantrich"). Co se mi podařilo dohledat, tak pivo se zřejmě vaří (nebo vařilo) v pivovaru Permon v Sokolově, ale jinak má Modřanská archa nabídku od pivovarů Lobkowicz, takže je nutno tuto informaci ještě ověřit.
Každopádně Melantrich je opravdu "rich". Jeho pěna je hustá, nažloutlá, vůně silná, vyzrálá, téměř až vínová. Barva tak tmavá, že chvílemi pochybujete, jestli nejde o polotmavé pivo.
A ta chuť! Mimořádně plná, ovocně tělnatá, přitom harmonická a nepřeleželá. Nedostatkem chuťových tónů rozhodně netrpí a taktéž hořkost v žádný moment nepostrádá, ale říz a ovocnost vždy dokáží zatěžkanost pozvednout a nalákat k dalšímu napití.
Ležák Melantrich je zkrátka těžká tonáž snad už na hranici speciálu, z čehož vyplývá i jeho účel: Rozhodně ho nedoporučuji na doplnění tekutin po celodenní námaze, natož na závodění, kdo rychleji vypije metr piv.
Na pomalejší večerní "lahodování" je však vynikající.
Rychtář Grunt (Standard)
světlé výčepní pivo
7
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
Restaurace Bílý dům, Blatno u Jesenice
Vůně Rychtáře Standard je piví, kvasová, lákavá, barva, jak už je u Rychtářů zvykem, tmavší, pěna hustá, bílá s lehce béžovým nádechem.
I u standardního Rychtáře je chuť typicky plná (na desítku hodně plná), hořká a harmonická. Pitelnost je vysoká sama o sobě, ale skvělý říz ji ještě podtrhuje. Při dalších "kouscích" je stále stejně příjemný, s dobře vyváženou hořkostí vůči pitelnosti a ozve se i chlebovost.
Výborné pivo pro letní pití na zahrádce či večerní posezení, můžete vypít i víc kousků bez obav z následků. Navíc poměrem ceny vůči kvalitě jasně převyšuje konkurenci z velkých pivovarů.
Žatec Premium 11°
světlý ležák
7
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
Točené, restaurace / penzion U Laury, Rabštejn nad Střelou
Hned na úvod je nutno podotknout, že Žatec premium je dle stupňovitosti jedenáctka, nikoliv dvanáctka, jak bývá obvyklé. Vůně tohoto žateckého piva je slabší, ale živá, barva je světlejší, zhruba mezi barvou slámy a lučního medu. Ještě před napitím vás toto pivo patrně upoutá bílou, velmi hustou pěnou. V prvním doušku ucítíte dobrý říz a prvotřídní pitelnost. V chuti je pivo sladší, ale svěží lehká hořkost původní sladkost dobře doplňuje, neztrácí se ani po dopití, ale příjemně mírně doznívá.
Celá chuť včetně sladovosti i neulpívající hořkosti je charakterizována velkou živostí, která baví a těší.
Řekl bych, že žatecká jedenáctka patří spíš k lehčím ležákům, takže se nemusíte bát, že by vás nečekaně "uzemnila". Toto pivo z města chmele mohu doporučit, chcete-li ochutnat něco svěžího jak ve smyslu nabídky, tak ve smyslu chuti.
Na etiketě tohoto Bernarda je napsáno "světlé pivo", což je pro mě synonymum výčepního piva, tedy "desítky", a to je bohužel kategorie, která šla za poslední roky u většiny velkých pivovarů kvalitativně dost dolů v zájmu udržení ceny.
Bernard se držel hesla "vlastní cestou", nepustil se na tenký led postupné kvalitativní degenerace doháněné reklamou, za což teď sklízí zasloužené ovoce, které je znát i na tom nejobyčejnějším pivu, které pivovar v Humpolci vaří.
Vůně "světlého piva" Bernard je kvasová středně silná, pěna tmavě bílá, poměrně hustá.
Dobrý říz, na "desítku" úžasná plnost a chlebnatost. Přes značnou plnost nemáte dojem "lepivosti". Hořkost je hodně znát a neztrácí se a vše je velmi harmonicky sladěno.
Hořká chuť přetrvává dlouho po napití, ale zároveň neulpívá.
Pro mě je světlý výčepní Bernard jedna z nejoblíbenějších "desítek" (tj. výčepních piv), která jsou běžně k dostání.
Valášek - kvasnicový ležák světlý
světlý ležák
6
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
Točené, restaurace Na Urale, Praha 6
Pěna kvasnicového ležáku Valášek je extrémně hustá, krémová, i chuťově je dobrá a dala by se snadno pít i samotná načepovaná na "mlíko". Vůně piva je živá, vyzrálá, lákavá, říz slabší až střední.
Taktéž chuť je vitální, veselá, ječmenná a spíše lehká a osvěžující, než složitá. Doušek uzavírá vyvážená obilnatá hořkost.
Jedenáctka Valášek není příliš "tučná" v těle a výborně balancuje mezi střední plností a vynikající pitelností, která stále zve k dalšímu doušku. Ten nezklame a neomrzí, naopak spíše poodkryje další chuťové tóny, ozve se sladovost a květovost bez ztráty hořkosti.
Snad jedinou znatelnou slabinou tohoto piva je velmi "old school" logo, které působí, jako by si někdo pohrál se strojem času a přinesl nám vzorek z výstavy Země živitelka 1982. Proměnlivou kvalitu piva z té doby však s sebou onen hříšník naštěstí nevzal, takže dnes mohu jedenáctku Valášek vřele doporučit.
Vůně kvasnicové desítky Bernard je znatelně kvasovější, než u výčepního piva Bernard (tj. desítky), pěna poněkud neposednější a snad i nepatrně krémovější barvy. Barva piva je taktéž tradičně bernardovská, tj. něco mezi lučním a lesním medem.
Kvasnice připomíná sedlina na dně lahve. Té (sedliny) je opravdu hodně a občas se nějaký kousek uvolní a vyplave do piva, tak se tím nenechte překvapit (jak se říká "na funkci to nemá vliv" a u kvasnicového piva s tím člověk musí počítat).
Kvasnicová desítka Bernard je v úvodu chuti nepatrně sladší, než výčepní pivo (desítka), ovšem o hodně živější, silnější a bernardovská kvasová hořkost se činí výrazně víc, než u výčepního.
Hořkost po dopití doušku doznívá jako dojem po hezkém filmu - dlouho, jemně a příjemně. Ve svém "dojezdu" se ani na chvíli, dokonce ani když vám vyschne v ústech, nezoškliví. Dlouho jsem nepil pivo s tak báječným dozvukem hořkosti.
Jinak ovšem nečekejte žádné chuťové extrafígle ve stylu kvasnicových nefiltrovaných nepasterovaných speciálů, chuťově je to klasický Bernard, což znamená plnost, kvasem kypící živost a výtečně vypointovanou hořkost; je však rozšířený o některé jemnější chuťové tóny.
Podle chlebovosti, plné harmonie a hořké etudy na konci soudím, že by toto pivo bylo výtečným doprovodem k jídlu, které se obvykle vyskytuje na českých zahradních party - tj. grilovaným masům a zelenině, uzeným sýrům, ale i guláši.
Komu připadá "světlé výčepní pivo" od Bernarda se svým 3,8% alkoholu příliš slabé, může sáhnout po o něco silnější kvasnicové desítce. Rozdíl v chuťové bohatosti bude dozajista víc, než 10%, které činí rozdíl v obsahu alkoholu.
Dalešická 11° nefiltrovaná
světlý ležák
7
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
točené na venkovní akci u stánku Dalešického pivovaru
Hned na začátek této recenze musím podotknout, že jsem dalešické pivo pil na jedné akci u stánku dalešického pivovaru točené do kelímku, čímž mohla jeho kvalita mírně utrpět. Nicméně výtoč byla vysoká a chlazení plně funkční, takže kromě subjektivního estetického dojmu z kombinace plastu a piva to snad moje hodnocení příliš neovlivní.
Tedy - vůně mojí dalešické jedenáctky byla živá a výrazně kvasová, barva zhruba slámová, pěna velmi hustá a na to, že jsem pivo pil z umělohmotného kelímku, i obdivuhodně držela. Podobně potěšil výborný říz (na kelímkové pivo vskutku nečekaný), vyvážená, lehce obilná chuť a mírná až střední hořkost. Na chvíli se vynořila i slabší chlebovost, ale to bylo dobromady zhruba vše.
Takže řekl bych, že dalešická jedenáctka je taková minipivovarová klasika: živost, pitelnost a mírná obilná sladovost. Je to pivo jistě znatelně veselejší a příjemnější, než běžná produkce z velkých pivovarů, na druhou stranu v mé pomyslné "vyšší lize" českých minipivovarů více boduje originalita či zajímavost chuti a zde to na lepší umístění, než "klidný střed tabulky", nestačí. Což pochopitelně není žádná ostuda a stále to znamená slušné pivečko.
Vůně Jihlavského Ježka je středně silná, pivní, kvasová, pěna řidší, krémově bílá a dosti tmavá barva připomíná luční med.
Naprostá většina piv je lepší čepovaná, ale testovaný "vzorek" jsem měl zrovna lahvový, což žádnému pivu neprospívá a zdá se, že Ježek v lahvi trochu přišel o bodliny, jinými slovy utrpěl hlavně jeho říz, který je prostřední. Jihlavský Ježek však boduje jinými zbraněmi, než řízem. Jeho živá hořkost kombinovaná se sladovostí, plností a nezanedbatelnou chlebovostí přechází do sladovějších, téměř až medových tónů, ale vzápětí se hned zase vrací hořká vlna a tyto dvě dominující chuťové složky (sladovost a hořkost) se přijemné přelévají jedna do druhé a zpět.
Ke konci hořkost přeci jen zvítězí, můžeme v ní chvílemi ucítit i nepatrnou trpkost, ale nikterak výrazně nebo nepříjemně. Jedenáctka z Jihlavy dokonce zasytí a vydrží vás bavit celý večer.
Před lety stál Ježek za pendrek (pamatuji si, jak jsem ho pil v pivovarské restauraci přímo v Jihlavě u pivovaru, ale ani tam mě - slušně řečeno - neoslovil). Dá se pít až od koupení jihlavského pivovaru skupinou Pivovary Lobkowicz (dříve K-Brewery trade). A nejen "dá pít". Od jejich vstupu se jeho kvalita až neuvěřitelně zvedla a ve své cenové kategorii vyloženě kraluje.
Ležák Budweiser Budvar, toť vlajková loď budějovického pivovaru Budvar. Jaké kvality nám tato vlajková loď přiváží? Když otevře svůj náklad, upoutá nás poměrně silná, příjemně pivní, lákavá, chmelová vůně s nádechem kvasovosti, pěna hustá, špinavě bílá pěna a barva připomínající vyzrálé borové dřevo.
Po napití na sebe v úvodu upozorní dobrý říz a spíše sladší chuť, za kterou jde ihned mírná hořkost budící dojem živého, voňavého chmele.
V následujících doušcích získává sladší složka chuti poněkud navrch, ale díky dokonale harmonickému vyvážení nikdy nepřeváží a chmel se na konci vždy dokáže našim chuťovým pohárkům připomenout.
Budvar má i coby "dvanáctka" slabší až střední tělo a snad i díky tomu je na dlouho uleželý ležák velmi dobře pitelný, nezatěžkaný a svěží (což je ovšem typická vlastnost většiny jihočeských piv).
V dnešní době plné speciálů a ultrahořkých chlebnatých "tlusťochů" může možná někomu chuť Budvaru dvanáctky příliš jemná a málo "dobrodružná", nicméně v budějovickém pivovaru se evidentně rozhodli vařit Budvar a ne vyvádět se značkou psí kusy, aby dostáli aktuálnímu apetitu zákazníků.
Za to, že si Budvar (snad - při přivření obou očí - s výjimkou plzeňského Prazdroje) jako jediná velká česká značka známá ještě z dob reálného socialismu, za posledních 20 let uchoval stálou kvalitu a chuť, si v budějovickém pivovaru určitě zaslouží pochvalu.
Z Náchoda ke mně v lahvi připutovala polotmavá třináctka Primátor, tak jsem se hned pustil do jejího koštování. Nuže, pěna tohoto ležáku je hustá, téměř krémová, barvy světlounce béžovo-růžové, vůně sladká, kvasová, poněkud alkoholová (což není žádný div vzhledem ke druhu piva). Dokonce mám pocit, že z ní cítím nasládlý bavorský slad.
Barva odpovídá druhu piva, je tedy dosti tmavá, jantarová.
A jak se projevuje na jazyku? Chuť je sladká, mírně "nakouřená", vydatná. Síla a prokvašení jsou cítit z každého doušku. V chuti se ozývají tóny zralého ovoce, pod tenkým zpěvem rybízové veselosti duní těžké nasládlé tělo, jež po svém odchodu doznívá mírnou hořkostí.
Výborná volba pro ty, kdo rádi "lahodují" silná sladší piva a přitom nechtějí po dvou kouscích skončit tam, kde žádný milovník piva skončit nechce.
Labužníkům, kteří mají radši pivo než víno, ale přitom dávají přednost hutnosti před kvantitou, bych tuto polotmavou třináctku možná navrhl jako alternativu "žíznivých" světlých piv k masové pečeni. Zejména se zvěřinou by se myslím polotmavý Primátor z Náchodského pivovaru snesl velice dobře.
Pochopitelně, že jako každé pivo s vyšším obsahem alkoholu může toto třináctka z náchodského pivovaru dobře fungovat i jako "čistička mozku", ale užívat ho čistě pro tento účel je vzhledem k jeho kvalitám určitě škoda.
Lahve piva Braník ležák (tedy "dvanáctky") se na nás dívají téměř v každé samoobsluze nebo supermarketu, což je samozřejmě dobrým důvodem jednu z nich odzátkovat a podívat se do jejích útrob. Nuže, co lahev branického ležáku (vařeného na Smíchově) skrývá?
Nejprve se objeví poměrně hustá, bílá pěna. Stále je to Braník, takže barva je na dvanáctku relativně světlá.
Vůně se mi jeví výrazně alkoholová, mírně pivní a chuť plná, chlebová, mírně nasládlá, zvláště v koncovce. Nějakou dobu se nasládlost nechá vyvažovovat chlebnatostí, ale nakonec podlehne a slad získá navrch. Tento nepříliš žádoucí efekt můžeme zmírnit jídlem, ale zásadní změnu to stejně nepřinese. Chuť naštěstí na plnosti neztrácí a tak se nedá říct, že by se Braník Ležák po delším pití propadl do totální fádnosti a zapomenutelnosti; přesto se však u tohoto ležáku nemohu zbavit dojmu: Proč?
Proč se levné a na svou cenu relativně ucházející pivo (resp. pivní značka) Braník snaží "fušovat" do řemesla ležákům? Proč Staropramen (tedy výrobce Braníku) tento segment nenechá jiným svým značkám a pokouší se z Braníku dělat něco, čím není? Já vím, navaří se čtrnáctka a ta se potom doředí vodou podle potřeby, takže proč neudělat dvanáctku, že. Nicméně není ředění jako ředění. U Braníka jedenáctky to nějak "sedlo" (ať už umem sládků nebo šťastnou shodou okolností), u ležáku (dvanáctky) se bohužel těžko bráním dojmu, že se udělala hlavně proto, aby se udělala.
Schwarzenberg světlé výčepní
světlé výčepní pivo
7
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
lahev (supermarket Otava, Praha 4 - Modřany)
Protivínský pivovar vaří kromě svých vyhlášených Platanů i některá piva pro skupinu Pivovary Lobkowicz. Jedním z nich je i světlé výčepní pivo ("desítka") se jménem slavného šlechtického rodu s vazbami k Jižním Čechám, Schwarzenberg.
Tato desítka za příznivou cenu neunikla mé pozornosti a zejména mě zajímal její poměr mezi cenou a kvalitou. A jak můj test dopadl?
Před časem jsem ji pil i čepovanou (v restauraci C. & K. Restaurant U Starýho Procházky v Košířích), ale nynější vzorek je lahvový. Tedy, po otevření lahve nás uvítá výrazně sladová vůně, po nalití se objeví bohatá tmavě bílá pěna a mok barvy květového medu.
Jeho chuť je plná, dosti sladová, avšak zakončená výraznou hořkostí. Nebýt onoho hořkého zakončení, začala by vám možná sladovost brzy připadat přehnaná, ale takhle platí: konec dobrý, všechno dobré.
Přestože je schwarzenberská desítka trošku "lepivá", odpustíme jí to. Jednak proto, že její plnost je na výčepní pivo málo vídaná a za druhé proto, že její sladkost je dána obsahem sladu a nikoliv cukru.
Za danou cenu (lahev okolo 9 Kč, čepované okolo 20 Kč) je světlé výčepní pivo Schwarzenberg výhrou v loterii.
Ochutnal jsem pivo Sládkův Měšťan, kdysi vařené v pražském Holešovickém pivovaru (než ho koupila skupina Pivovary Staropramen a z areálu udělala něco mezi sklady a obchodním centrem).
Krátce po Sametové revoluci neměl Měšťan (patrně právem) nijak oslnivou pověst. Dnes se vaří coby asi nejlevnější sorta piva ve smíchovském pivovaru Staropramen.
Jeho vůně je kvasová, typicky "staropramenovská". Pěna středně hustá, relativně stabilní a barva připomíná světlý květový med.
Chuť je slabší, sladová, nakyslá v počátku s nepatrným náznakem (ale opravdu jen náznakem) hořkosti a i její zakončení je spíše nakyslé, než hořké. Již v druhém třetím doušku ale chuť ztrácí dech a začínáte vnímat její prázdnotu, v níž se sem tam zjevují jak hvězdy na temném nebi krátké momenty sladovosti střídané o něco delšími chvilkami nakyslosti.
Snad jediným kladem je, že nás Měšťan kromě své nakyslosti neodpuzuje žádnými dalšími nevábnými chuťemi, což je ovšem po čertech málo.
Ve Staropramenu (bohužel) zůstali věrni tradici Měšťana a uvařili levné a nezajímavé pivo. Když si navíc uvědomím, že za srovnatelnou cenu mohu dostat například Pardála nebo Pivoje, marně hledám důvody, proč bych si měl nevalnou pověst holešovického piva připomínat.
Pivoj
světlé výčepní pivo
6
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
lahvové (supermarket Otava, Praha 4 - Modřany)
Etiketa nejlevnějšího piva "Pivoj" z Jihlavského pivovaru působí poněkud lacině a také cena (lahev okolo 7 Kč) jihlavské sládky nezavazuje k žádným fantastickým výkonům. A jaká je skutečnost?
Vůně Pivoje je znatelně sladová, mírně kvasová, pěna bílá, středně hustá, poměrně drží a barva je spíše světlá, slámovo-medová.
Po napití nás Pivoj slušně "řízne". Navzdory nepříliš plnému tělu je jeho chuť sladová, lehce chlebnatá a mírně kvasová, dobře vyvážená.
Ke konci nám na jazyku dokonce zůstane hořkost (a to i po několikátém napití), což je je u této cenové kategorie piv nadstandard (řekl bych i vysoký nadstandard).
Nečekal jsem od Pivoje mnoho, ale musím říct, že jsem byl příjemně překvapen a například Měšťana nebo Braník desítku, které stojí podobné peníze, Pivoj svou (relativní) plností, hořkostí a zajímavostí chuti jasně překonává.
Pokud na pivu z jakýchkoliv důvodů potřebujete šetřit, nebojte se "investovat" do Pivoje. Mezi levnými pivy je to jeden z nepříjemnějších počinů, se kterými se v českých obchodech můžete setkat.
MMX 10°
světlé kvasnicové
9
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
točené, restaurace Hamburk, Praha 4 - Modřany
Ve staré a celkem nedávno znovuotevřené modřanské putyce "Hamburk" naproti cukrovaru po znovuotevření narazili na čep pivo MMX a dobře udělali, jelikož toto pivo za lidovou cenu 25 Kč poráží Braník na druhém čepu o několik koňských délek.
Jeho vůně je silnější, obilno-kvasová s nádechem chlebovosti, pěna bílá, jemná, ale hustá, a dobře drží, barva je nepatrně zakalená odstinu květového medu, říz jemnější, ale zcela dostačující.
Napijeme-li se výčepního piva MMX, ucítíme dokonale vyváženou sladovost, chlebovost a hořkost. Ta není nijak mimořádná, spíše tvoří harmonický doprovod ostatním chutím. Podobně jako u jiných dobře uvařených "lehčích" piv hořkost v chuti nedominuje, ale přitom je stále patrná a nikdy se zcela nevytratí - naopak je tím posledním chuťovým tónem, který vám doznívá na jazyku (a to nejen po prvních dvou napitích, jak se u některý piv stává, spíš bych řekl, že je s dalším pitím stále zjevnější).
Při jídle možná zakusíte i mírnou ovocnost (vnímám nádech banánů) jak v chuti, tak ve vůni.
Na výčepní pivo má MMX spíše plnější tělo (i když ne tak plné, aby se zatoulalo do revíru ležáků) a současně vysokou pitelnost. Abych svůj dojem shrnul, pivo MMX boduje klasickými zbraněmi malých pivovarů: živostí, energií, veselostí a bohatou sktrukturou chutí.
Co je na pivu MMX zvláštní, je jeho vizuální zpracování, což se týká zejména loga. Zelený čtverec, v jehož horní části se vznáší červená písmena "MMX" připomíná spíš logo stavební firmy, než pivovaru. Rovněž název má daleko od představy "dobrého českého piva". Původně jsem myslel, že jde o nějakou tajuplnou šifru znamenající stupňovitost, ale nakonec jsem se v pivovarském magazínu dočetl, že "MMX" znamená římské číslice vyjadřující rok založení pivovaru v Letech, tedy MMX = 2010. Nu, proč ne. Ale je-li MMX blízké dokonalosti jako pivo, po estetické stránce má ještě hodně co dohánět.
Desítka Kozel je jedno z piv, které za posledních cca 15 let prodělalo největší chuťové změny. Kdysi dobrá, chuťově charakteristická a pitelná desítka, se po spojení Kozla, Radegastu, Gambrinusu a Prazdroje do skupiny Plzeňský Prazdroj a. s., vlastněné S.A.B. (nyní se po spojení s velkým světovým konkurentem jmenuje S.A.B.-Miler, to kdyby vám to připadalo moc jednoduché) stala obětí "positionigu", v němž zjevně kdosi rozhodl, že "střední třída" bude reprezentována Gambrinem, takže (podle mě v té době lepší) Kozel ostrouhal a zbyla na něj pozice "něco mezi Gambrinusem a Primusem". Dobrá, pojďme si trošku vyhodit z Kozlova kopýtka a podívat se mu na růžky.
Hned na úvod musím smutně konstatovat, že desítka z Popovic připomíná kozla nejen etiketou, ale i zápachem. Cítíme závan kvasovosti, ale nevábné, jakoby zatuchlé a ne zrovna přitažlivé.
Barva piva připomíná tmavší slámu, pěna je bílá, středně hustá a celkem drží.
I v desítce po napití ucítíme (pro Kozla typický) dobře upražený slad, vzbuzující dojem jídlovitosti. Slad v chuti jasně převažuje a víceméně zastiňuje ostatní chutě, i když ne tak dominantním způsobem, abychom nezaznamenali mírnou hořkost a náznak chlebovosti.
Tato "jídlovitost" je cítit i v koncovce, v níž se ovšem bohužel - dle rozpoložení našeho jazyka - střídá s nakyslou hořkostí (nebo hořkou nakyslostí, chcete-li), takže závěr chuti je v ústech jaksi rozpačitý.
Rovněž zmiňovaná vůně (až téměř pach) nám připomíná, že ve Velkých Popovicích umějí uvařit i lepší Kozly (např. jedenáctku "Medium").
Celkově tedy "kozelská desítka" žádnou díru do světa nedělá a chceme-li ji pít déle nebo ve větším množství, musíme se smířit s jejími slabinami: ne zrovna lákavou vůní, mírnou nakyslostí v závěru a nepříliš bohatě strukturovanou chutí.
Etiketa Březňáku s panem Cibichem (známým též pod zkomoleninou Zipich) se v některých zemích proslavila téměř jako synonymum piva (podobně se kdysi zadařilo například Staré Myslivecké jako synonymu likéru, ale to není tématem tohoto webu). Tento vážený železničář byl svou láskou k velkobřezenskému pivu natolik znám, že se na jeho nálepky a plakáty nechal zvěčnit v pozici sobě nejmilejší (tedy jak zhluboka hltá zlatavý mok) a za odměnu dostal zdarma doživotní konzumaci Březňáku v množství 30 litrů týdně.
Nemám možnost ochutnat Březňák, který pil před sto lety pan Cibich, takže dnes pochopitelně ohodnotím Březňák, který se vaří v roce 2013.
Jeho vůně je kvasová, lehce čpavá, nepříliš vábná (připomínající sice jídlo, ale bohužel ne zcela čerstvé). Pěna je velmi hustá, pevná a barva klasicky světle medová.
První doušek nás poškádlí středně silným řízem, ucítíme výraznou uspokojující chlebovost, poměrně plné tělo a nezanedbatelnou hořkost. Po pár locích se vynoří sladovost; hořkost stále trvá. Po dalších pár locích se sladkost ozývá výrazněji, ale hořkost přesto "drží" a dokonce se projeví i živěji, než na začátku.
Přestože se po převzetí Union Drinks Heinekenem Březňák zhoršil, pořád by šlo o chuťově uspokojivé pivo. Je tu ovšem jedno velké ALE, na které si dejte pozor: Březňák totiž obsahuje cukr (zřejmě ne málo) a jde o extrémní bolehlav!
Když si vzpomínám na katastrofální následky, které se u mě před časem dostavily druhý den po pouhých několika Březňácích (bez kombinace s jiným druhem alkoholu), jsem téměř rád, že nemám tak oduševnělý výraz tváře jako pan Cibich, takže nehrozí, že by mě potkala podobná životní možnost jako jeho.
Vždyť vzhledem k mé nepěkné vzpomínce (pokud jsem tehdy náhodou neměl smůlu a někdo mi do piva nenápadně nedolíval denaturovaný líh) by pro mě doživotní pití Březňáku bylo spíš trestem, než odměnou.
Nedávno mě kroky zavedly do blízkosti pražské Bulovky, což jsem samozřejmě pochopil jako pokyn osudu ochutnat ležák od pana Richtera, který tady má minipivovar. Jelikož se osudem rád nechám vést (zvláště v takovýchto případech), otevřel jsem nenápadné dveře restaurace, vstoupil, objednal si místní ležák a dal se do jeho vychutnávání.
Nuže, jeho vůně se mi zdá slabší až středně silná, kvasovo - ovocná, pěna středně hustá, barva slámovo - medová, mírně zakalená.
V ústech se uvede jemnějším až středním řízem, spíše sladovější chutí s nepatrně "nakouřeným" ocasem, a vše zakončí lehká a příjemně doznívající hořkost.
Tělo bych označil za středně plné, a pivo poměrně "veselé", díky čemuž má ležák z Bulovky nadprůměrnou pitelnost.
V kombinaci s jídlem se hořkost ozývá výrazněji a má velice sympatický projev: od středně silného živého nástupu nás provází celým průběhem chuti a potom, jak už jsem psal, několik vteřin přijemně "dochází".
V dalších locích možná ucítíte i sladovou obilnost a ozve se též těžko pojmenovatelná ovocná živost.
Pivo mi díky své vitalitě připadá jako lepší životabudič, než léky z místní lékárny a tak můžeme doufat, že si do zdejšího minipivovaru najde svou cestu za zdravím více hostů, než do blízké nemocnice :-)
Byť není ležák Richter z Bulovky úplně nejlepší pivo, které jsem kdy v minipivovaru pil, je určitě dost dobrý na to, aby se umístil do horní poloviny mého pomyslného minipivovarského žebříčku.
Rychtář Natur
světlý ležák nefiltrovaný
7
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
Café Mauro, Havlíčkova 6, Praha 1
Výhodná poloha hospůdky "Café Mauro" v centru Prahy a nabídka piv od pivovarů Lobkowicz jsou pro mě dostačujícím důvodem k občasnému zastavení. Tentokrát jsem smočil jazyk v nefitrovaném nepasterovaném ležáku Rychtář 12° Natur z pivovaru v Hlinsku.
Jeho vůně je živá, silně kvasová, pěna hustá, špinavě bílá, dobře drží a kroužkuje.
Barva medová, mírně zakalená.
První lok - a hned šok. Totiž říz Rychtáře je tak mocný a štiplavý, že člověku v prvních vteřinách značně ztěžuje, ne-li znemožňuje vnímat jeho chuť. A to je rozhodně škoda, protože když se pivo na jazyku konečně vybouří a trochu ohřeje, můžete vnímat živou energickou hořkost, středně plné tělo a vysokou pitelnost (která ovšem také trochu trpí již zmíněným přehnaným řízem). Hořkost se projevuje příjemnou vitalitou, nelepí, má v ústech dlouhý dozvuk, trvá a jen tak neomrzí.
Oproti normálnímu ležáku Rychtář se mi varianta Natur jeví jako živejší (což není žádné překvapení) a méně sladová.
Díky tomu, že si dojem z nepasterovaného nefiltrovaného Rychtáře trochu pamatuji i z jiných podniků, mohu hodnotit spíše jeho obvyklou chuť, než konkrétní kousek z této hospůdky. Což je dobře, protože kdyby se má degustace měla zakládat jen na této jedné zkušenosti (byl prostě přesycený a/nebo přechlazený), asi bych díky způsobu načepování nemohl nesporné kvality Rychtáře Natur náležitě ocenit - a to by byla rozhodně škoda.
Na stránkách, zaměřených na hodnocení piva, nemůže chybět recenze piva, které už přes 20 let vytváří českou pivní kulturu a stalo se nepsaným etalonem české "desítky". Jistě tušíte, že jde o Gambrinus Originál, tedy desítku.
Ta je rozšířená natolik, že ve větších městech prakticky nemáte šanci udělat otočku o 360 stupňů, aniž byste přitom zahlédli aspoň jednu ceduli oznamující, že právě tam čepují tento plzeňský zázrak. Proto nemá smysl psát, kde jsem ho pil nebo odkud byla moje lahev.
A jak ho tedy hodnotím? Nuže, jeho vůně je lehce kvasová, mírně nasládlá, pěna v lahvi řidší, ale relativně drží (točené má samozřejmě lepší pěnu), barva zhruba zlato-oranžová.
Udělám to, co dělají desetitisíce českých pivařů každý večer a napiji se s nimi. Hned ucítíme (píši "ucítíme", protože ti pivaři ve stejný okamžik nepochybně zažívají něco podobného :-)) velmi příjemný říz. Drobné bublinky laškující na povrchu jazyka podporují dobrou pitelnost (říz je snad nejlépe zvládnutá "složka" Gambrinusu desítky).
Je tady sladovost vyvážená s hořkostí a středně plné tělo. Bohužel, chuť udělaná tak, aby se zalíbila všem, předvede vše podstatné už v úvodu a pak už můžete jen přijmout jeho pitelnost a "klopit". A je-li s vámi příjemný spolustolovník nebo spolustolovnice, je lepší se zaměřit spíš na konverzaci, než na "lahodování", protože k němu Gambrinus originál opravdu stvořen není.
Gambrinus Originál (desítka) si drží jistý standard, přesto - či spíše právě proto - se stal průkopníkem české "pivní McDonaldizace", díky čemuž nepatří k mým oblíbencům. Na druhou stranu, v porovnání s k uzoufání nudnou plytkostí, kterou zaplavují svět světové pivní kolosy jako Heineken, má Gambrinus pořád ještě jakýs takýs charakter. Navíc - aspoň podle složení na obalu - obsahuje jen klasické suroviny (slad, chmel, vodu, kvasnice), díky čemuž se může honosit označením České pivo.
Budiž mu to připočteno k dobru a doufejme, že si standardní česká desítka udrží alespoň dosavadní jakost (tedy standardní) a nikdy se nestane symbolem výprodeje kvality ve prospěch marketingu.
V obchodě v Praze na Újezdě přímo na rohu křižovatky jsem zakoupil lahev ležáku "Louny". Jelikož si ještě pamatuji nedávné časy (před pár lety), kdy se lounské pivo skutečně vařilo v Lounech, byl jsem zvědavý, co s jeho chutí udělal přesun výroby do Krásného Března (poté, co celou pivovarskou skupinu Union drinks, zahrnující mimo jiné Březňák, Zlatopramen a Louny koupil Heinenen).
Z doby, kdy jsem se vyskytoval v severozápadních Čechách, si Louny pamatuji jako živější, mírně nakyslé, "krajové" pivo. A jak chutnají teď?
Poté, co jsem lounský ležák nalil do sklenice, jsme spatřil klasickou barvu lučního medu a na hladinu vybublala řídká, téměř až saponátová pěna; po přivonění jsem ucítil sladko-kyselou vůni.
Chuť se mi jeví jako nepatrně kouřová, plnější, mírně nakyslá.
Hořkost je ale lepivá a připomíná některé další druhy piv vlastněných nyní Heinekenem tedy: je na jazyku výrazná, ale nepříliš elegatní. Dává o sobě vědět neustále, ale přesto jí máte brzy dost a začne být fádní.
Na etiketě sice čteme krédo "sametová hořkost", ale myslím, že výstižnější by bylo "těžkopádná lepkavost". Chuťově a typově mi dost připomíná Březňák ze stejné líhně.
Lounské pivo, jak si ho pamatuji, vždy bodovalo více cenou, než oslnivou kvalitou a této tradici zůstalo věrné i po přesunutí výroby z Loun. Přesto jsou i v jeho cenové kategorii k dostání zajímavější piva. Když člověk navíc ví, že v případě piva "Louny" ve skutečnost už ani nepije lokální lounské pivo, mnoho důvodů už k jeho volbě nenachází.
Svijanský Máz 11°
světlý ležák
5
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
Hotel U Dubu, 468 41 Tanvald (Horní Tanvald)
Díky návštěve hotelové restaurace v romantickém údolí Kamenice mezi Smržovkou a Tanvaldem jsem se konečně dostal ke zhodnocení piva, kterému jsem se už dlouho chystal podívat na dno sklenice, totiž populárního Svijanského mázu.
Jeho vůně je kvasová, živá, mírně alkoholická, pěna hustá, bohatá a podezřele dobře držící (k tomu se ještě vrátím); barva je světlá, téměř slámová.
Říz Svijanského mázu je slabší, chuť však v úvodu poměrně plná, celkem chlebová a také dosti sladká. Pokud máte srovnání nebo "paměť" v chuťových buňkách a nezapíjíte zrovna Svijanským mázem lívance obalené skořicovým cukrem, postupně si uvědomíte, jak moc jsou Svijany sladké (a to se týká všech jejich piv s výjimkou pšeničného). Pak se podíváte na složení a jste doma. Svijanské pivo totiž obsahuje cukr a to patrně v množství větším, než malém. Jediné, co jeho vládu omezuje, je živost, kterou Svijanský Máz naštěstí nepostrádá, byť samozřejmě není tak bezprostřední, jako živost piv z malých pivovarů.
Říkám to nerad a rozhodně tím nechci říct, že by svijanské pivo bylo špatné, ale přesto je pro mě jeho oblíbenost jednou z největších záhad na českém pivním trhu. Já osobně Svijany naopak považuji za jedno z nepřeceňovanějších piv, které snad těží z pověsti "malého" pivovaru, snad u méně zkušených pivařů boduje právě svojí sladkostí, těžko říct.
Ovšem nejdivnější mi na svijanském pivu připadá pěna. Všimli jste si, jak je tuhá a drží nehnutě jak mračné kumuly na obloze podzimního dne? často se mi stává, že už mám Svijany skoro dopité a přesto se na dně půllitru drží tuhý zašedlý čepec, který jakoby ani nesestával z pěny pivní, ale spíše montážní.
Budu upřímný, nemohu uvěřit, že ve Svijanech do piva neházejí něco, co pěnu drží jak podprsenka ňadra postarší dámy. Ona látka (snad guma guar?) není uvedena na lahvi ani na sudu ve složení, ale dokud mě někdo nepřesvědčí o opaku, bude mi ztužená šlehačka na vrcholu svijanského mázu vždycky připomínat oprávněnost mého přesvědčení.
Shrnu-li svůj dojem, jeden, dva, tři půllitry svijanského mázu mě docela baví a dám si je celkem rád. V delším požitkářském pití mi však (kromě decentních obav z pogumování žaludeční stěny a močových cest) brání zejména zmiňovaná sladkost, jež mi už několikrát zabránila v pití Svijanské jedenáctky pokračovat.
Po Gambrinusu Originál (tedy desítce) ochutnáme jeho silnějšího bráchu, Gambrinus Excelent, tedy jedenáctku, která dle etikety dostává extra dávku chmelu navíc.
Její vůně je kvasová, silnější, než u Originálu (desítky), malinko čpavá, barva o něco málo tmavší. Hustá bílá pěna vytváří po opadnutí "ostrůvky".
Chuť jedenáctky Excelent je plnější, ozve se i chlebovost, ale zároveň je i o dost sladší, než u Gambrinusu Originál. Chuť je také trošičku alkoholově čpavá a už se v ní začíná objevovat sladká lepivost, která mi tolik vadí u Gambrinusu premium. Záhy zjistíte, že plnost je chlebového charakteru jen na první "pohled", ale ve skutečnost je těžce neodbytně nasládlá.
To už mám radši lehčí piva, která si na nic nehrají, než pivo, které původně bývalo desítkou a díky používání HGB (High Gravity Brewing) ztloustlo a nyní je upocené, jak vysloužilý vzpěrač.
Některé jedenáctky odvozené z desítek se povedly a to i u velkých značek (Pardál, Velkopopovický Kozel, Braník, nemluvě o Bernardu) a jiné jakoby nevěděly, čím mají být. Gambrinus Excelent bohužel patří do druhé množiny.
Nepochopitelná je pro mě nová, naprosto negambrinusovská, vizuální stránka jedenáctky, která se ostatním Gambrinům ani vzdáleně nepodobá. Lahev vzhledově balancuje mezi čisticím prostředkem, olejem do závodních aut a energy drinkem.
Zdá se, jako by management v obchodním oddělení chtěl s Gambrinusem Excelent pomocí designu dobýt diskotéky nebo snad oslovit hipster frajery. Je sice možné, že se tito lidé rozhodují o nápoji jen na základě obalu, ale myslím, že že stříbrozelené blesky nebudou dostačujícím důvodem pro výměnu Red Bullů s vodkou za pivo. (Snad kdyby se Gambrinus Jedenáctka prodával za 90 Kč v perleťové plastové lahvičce s molekulami stříbra a logem Apple. Ale ani zlatá mládež asi nemá kupní sílu na to, aby se takový riskantní experiment pivovaru Gambrinus vyplatil).
Shrnu-li svůj názor na etiketu Gambrinusu Excelent, připadá mi jako úkrok hodně stranou. Nové zákazníky asi nezíská a staří nad ní budou jen kroutit hlavou.
Chuť piva jsem už popsal výše, jeho upocená lepivost mi je vyloženě nepříjemná, za stejnou nebo i nižší cenu koupím i mnohem lepší piva, takže pokud není druhou volbou močopudná voda z nějakého velkého světového pivovaru, mnoho důvodů dávat si neexcelující Excelent z pivovaru Gambrinus nenacházím.
Po Gambrinusu jedenáctce se sluší vyzkoušet druhou jedenáctku z produkce společnosti Plzeňský Prazdroj, totiž Velkopopopovického Kozla 11° (dříve "Medium").
Jeho vůně je v lahvi slabě kvasová, ale čepované samozřejmě voní silněji a živěji. Barvu má zlato oranžovou a říz střední až vyšší.
Po napití Kozel jedenácta v osloví dobrou, vyváženou chutí. Voňavou sladovost harmonicky doprovázenou hořkostí oživuje trochu vyšší říz. Mírná, nerušivá hořkost působí během celého průběhu chuti a příjemně jej zakončuje. Na rozdíl od vícestupňových Gambrinů si Kozel jedenáctka zachoval čerstvost a nepůsobí uondaně.
Budu-li pokračovat srovnáním s "Géčkem" Excelent, u Kozla jedenáctky máme pocit autentického piva. Je znát, že v Popovicích vařili odjakživa dvanáctku a vaření ležáků tam má tradici. Díky tomu si představuji, že vytvořit "něco mezi desítkou a dvanáctkou" byl popovické sládky přirozený úkol, který zvládli se ctí.
Při uvedení na trh pod názvem "Medium" (pokud mě paměť neklame, někdy kolem roku 2007) mě Kozel jedenáctka doslova okouzlil, asi dva roky jsem ho považoval za nejlepší masově dostupné pivo, a s velkým gustem jsem na tankové voňavé "Medium" chodíval do Kozlovny v Lidické ulici v Praze na Smíchově. Od té doby z kvality poněkud slevil, ale stále jde o jednu z nejlepších masově dostupných jedenáctek.
Podobně jako u Braníku je jedenáctka Kozel v porovnání s desítkou lepší spíš o řád, než o stupeň a určitě patří k tomu lepšímu, co můžeme v běžném obchodě koupit.
Jedním z prvních piv, která se skupině pivovary Lobkowicz (tehdy ještě pod názvem K Brewery trade) podařilo dostat do většiny obchodů i širšího povědomí pivní veřejnosti, byl Klášter z pivovaru Klášter Hradiště nad Jizerou u Mnichova Hradiště. Já jsem vyvedl z jejich stáje plnokrevného hřebce Klášter Premium a zkusil zjistit, do jakých krajin chutí a vůní mě zaveze.
Tedy, po pobídnutí ostruhami, pardon otvírákem, na mě z lahve zavála živá (na lahvové pivo velmi živá!) chmelovo-sladová vůně s nádechem jablek, velice nepatrně čpavá.
Barva je tmavěji medová, pěna středně hustá.
Chuť uvádí lehká živější hořkost, kterou ihned následuje sladové tělo. Následně se hořkost zase vrátí v kulatě naovocnatělé podobě a přebývá v ústech dlouhé příjemné vteřiny.
Tělo není chlebově hořce plné jako u vyloženě "plzeňských" ležáků, spíše v něm panuje zaoblená sladovější chuť s nádechem ovocnosti. Pije se snadno a velmi dobře.
Klášter Ležák je určitě jedním ze zajímavějších piv, která se dají běžně koupit ve většině velkých supermarketů a navíc, přihlédneme-li k jeho kvalitě, za dosti příznivou cenu.
Vzhledem k živé a ovocné chuti, které z něho cítím, mi připadá škoda, že jsem si Klášter ležák nemohl dát čepovaný přímo v Mnichově Hradišti, protože z piva přímo sálá potenciál čerstvosti a živosti, který je v lahvi bohužel jenom naznačený.
Ležák Rychtář Premium z pivovaru v Hlinsku se díky svým kvalitám, příznivé ceně a distribučním schopnostem pivovarů Lobkowicz rozšířil prakticky po celé České republice a vítaným způsobem tak zpestřuje poněkud okoukanou nabídku "velké trojky" (Plzeňský Prazdroj, Pivovary Staropramen a Budějovický budvar).
Ve sklenici oku vábí jeho tmavší barva téměř lesního medu a dosti hustá, špinavě bílá pěna; čichu zase lahodí pivní, čerstvá vůně.
Pozoronost vzbudí hned po napití svým výrazným hořkým a plným nástupem.
Poté, co se nám Rychtář Premium zabydlí v ústech, pohodlně v nich rozvalí svoje silné, plné, sladovo-chlebové tělo, po celou dobu doprovázené a vyvažované trvající hořkostí.
Jedinou slabinou pana Rychtáře je, že pokud se nám v ústech zdržuje až do zteplání, začne malinko lepit. Naštěstí není lepivost nijak dramatická a požitek z chuti nám nevezme.
Tento vydatný ležák z Hlinska jsem pil mnohokrát točený i lahvový a proto mám o něm ustálené mínění, které bych shrnul prostými slovy: Rychtář Premium je český ležák, jak má být.
Rakovnický ležák Bakalář se dá sehnat v leckterém větším obchodě (Kaufland, někdy Billa a samozřejmě i jiné) a díky své vkusné, ale poměrně nenápadné etiketě bývá často - a neprávem - opomíjen.
Pro milovníka dobrého piva je ovšem neznámá etiketa vždy lákavou pozvánkou, a já jsem její pozvání s radostí přijal.
O Bakaláře se doma dobře starají, protože voní vábně - živou kvasovostí, cítíme ovocnou vyzrálost a nádech alkoholu. Jeho barva je zářivě medová, snad z radosti nad čerstvě obdrženým titulem.
Říz je solidní a ani lahvový Bakalář jen tak nevyvětrá.
Po napití nás hned těší nebojácná veselost, v chuti střední až vyšší plnost; bakalářova sladovost působí oblostí až mírnou ovocností, ale nikdy nezvítězí a není přetažená do vyložené sladkosti či nedejbože lepivosti.
Hořkost je naovocnatělé sladovosti dokonalým sebevědomým partnerem, všechny chutě se snoubí ve výtečné harmonii a jako u každého dobrého piva nevystrkují náhodně růžky, ale spíš zdvořile uvolňují místo jedna druhé, abyste si je mohli vychutnat všechny najednou a současně každou zvlášť.
U rozšířených ležáků se často stává, že po několika doušcích už ztratí "drajv" a byť zůstávají chutné, žádné překvapení už nepřinesou. Ne tak u ležáku Bakalář. Každý jeho další doušek baví novým způsobem a harmonickými kombinacemi svých chutí.
Lahev Bakaláře se dá koupit i pod 15 Kč a za takové peníze dostanete v podobě tohoto piva z Rakovníka opravdu hodně muziky. S prospěchem si tedy světlý ležák Bakalář hlavu dělat nemusí, u mě prošel na výbornou.
Koštování piva s sebou nese povinnost ochutnat i levná piva privátních značek obchodních řetězců. Tentokrát došla řada na Grešlák plnící regály obchodů Tesco (vařený v Pivovaru Nymburk) a klidně hned prozradím, že mi jeho ochutnávání mnoho radosti nepřineslo.
Vůně Grešláku je odpudivě kvasová a připomíná natrávené jídlo (vážně).
Barva je slámovo - medová, pěna slabá, velmi rychle opadávající.
Ochutnám-li Grešlák nevím, zda nemám dříve litovat sebe, nebo sládky v nymburském pivovaru, kteří museli něčemu takovému propůjčit své jméno. Zde máme totiž co do činění s opravdovým pivním invalidou.
Chuť tohoto nešťastníka je pouze nasládlá, nepříjemná, člověk váhá, není-li nakonec dobře, že je chuť tak slabá (ve smyslu židovského vtipu "když už je ten řízek hnusnej, tak ať jsou rádi, že je aspoň malej"). Kromě této nasládlosti a divných náznaků chutí inkoustu a bílé lepicí pasty zde není naprosto nic zajímavého a pokud v ní něco je, odpuzuje nás to od dalšího pití.
Na téměř neexistující říz si stěžovat nebudu, protože v porovnání se zoufalou chutí jde o drobnost.
Jde o první pivo, které jsem při ochutnávání nedokázal dopít a asi po polovně jsem ho vylil. Do polykání Grešláku jsem se musel nutit, lahev mi připadala skoro bezedná (proč to takhle nefunguje i u dobrých piv? :-)) a po vypití asi poloviny se mi začalo dělat divně od žaludku. Takže pokud někdo rád pije pivo "na trávení" a zvolil si k tomu Grešlák, myslím, že šlápl hodně vedle a že si spíš škodí.
Tesco opět potvrdilo, že jde o obchod orientovaný výlučně na zisk a kvalita ho naprosto nezajímá. Zdá se to skoro neuvěřitelné, ale proti Grešláku je i prachbídný Ambrosius "Special" jakž takž ucházejícím pivem.
Grešlák je reprezentantem toho nejhoršího, kam jsou obchodní řetězce schopny nechat klesnout svoje privátní značky. Přestože stojí pouze okolo 6 Kč, za zkapalněné neštěstí, které se v lahvi nachází, je to cena přemrštěná. Mohu-li radit, vyhněte se Grešláku velkým obloukem. Dá se říct, že pokud už nakupujete v Tescu, výběrem jakékoliv jiného piva zvolíte lépe.
Lobkowicz Premium
světlý ležák
6
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
točené (kavárna v Cross clubu, Praha 7 - Holešovice)
Každý pivovar nebo pivovarská skupina má svoji vlajkovou loď, kterou se snaží představovat jako tu nejlepší a "nejprémiovější" značku. U Pivovarů Lobkowicz tuto roli plní - chvilka napětí - ležák Lobkowicz Premium.
Před pár lety, kdy tento "šlechtic mezi pivy" přesídlil z tvrze ve Vysokém Mýtu do zámku (pardon, pivovaru) v Protivíně a v lesklé zbroji začal dobývat české obchody a restaurace, měl fantasticky živou chmelovou vůni, nažloutlou pěnu a báječně vyváženou živě chmelovou chuť. Poslední bod si víceméně udržel dodnes, ale vůně za poslední roky trochu zploštěla a pěna zbělela. Pokud mohu spekulovat, tak tipuji, že tlak na udržení či spíše snížení ceny ze strany obchodních řetězců byl prostě příliš velký.
Kdo od Lobkowicze čeká tuze chmelové hutné tělo, které se ve sklenici převaluje jak Helena Růžičková v motoráku do Hoštic, bude asi zklamán. Tedy - tělo poměrně silné skutečně je, ale tuto skutečnost poněkud překrývá vitalita a veselost u ležáku málokdy vídaná. Hořkost působí živou až radostnou, "přírodně" neukoptěnou chutí.
Pozor, točený Lobkowicz premium jde rychle do hlavy (mnohokrát ověřeno nejen mnou) a jeho působení na neurony je určitě silnější, než u jeho úhlavního konkurenta, plzeňského Prazdroje. Z toho důvodu je vhodné si toto pivo spíše pomalu užívat, než s ním hasit žízeň.
Ležák Lobkowicz se mi též zdá docela citlivý na způsob ošetřování výčepního zařízení.
Přestože mnoho pivařů od jeho ochutnání může odradit vyšší cena, rozhodně jde o výborné pivo, které dobře kombinuje chuťovou vydatnost, živost a pitelnost.
Bohemia Regent 11°
světlé výčepní pivo
7
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
lahev (COOP Jednota Sezimovo Ústí)
Jedním klasických zástupců jihočeských piv je Regent z Třeboně.
Já jsem otevřel lahev jeho jedenáctky, označené prostě číslem "11" a nenápadným sloganem "super světlé výčepní pivo". Jelikož pivo rozhodně není super světlé (barva je spíše zlatavo - medová), chápu význam této charakteristiky ve smyslu "světlé výčepní pivo, které je super".
Dnes už jsou jedenáctky většinou ležáky, takže název "Super světlé výčepní pivo" pivovar možná zvolil i proto, aby dal najevo že jde sice o jedenáctku, ale ne o ležák.
Vůně Regenta jedenáctky je nasládle kvasová, chuť nasládlá, mírně lepkavá, lehce kořenitá v závěru.
Znatelná hořkost nás doprovází celým průběhem chuti, ke konci "píchne", ale přesto hraje v porovnání se se sladovostí druhé housle. Sladkost zkrátka po celou dobu dominuje.
Dobrá pitelnost a přiměřeně plné tělo však pomáhají přijít tomuto pivu na chuť.
Třeboňský Regent (jedenáctku nevyjímaje) patří k levnějším pivům a jako většina regionálních piv má svoje specifika. Pokud budete srovnávat Regenta s plzeňským Prazdrojem, asi vás neuspokojí. Ale pokud jeho jeho specifickou chuť přijmete, odvděčí se vám poměrně příjemným chuťovým zážitkem.
Eggenberg z Českého Krumlova je jedním z tradičních jihočeských piv, kterážto kategorie bude na tomto pivním webu nepochybně ještě předmětem bližšího zkoumání. Tentokráte opustil ulitu své lahve dvanáctistupňový světlý ležák, aby přivedl na světlo Boží své plné a trošku lepkavé tělo.
Ale nepředbíhejme. Ještě než Eggenberg ležák zavítal do mých útrob, představil se medovou barvou, středně hustou pěnou a sladovo-jídlovou vůní. Jeho říž je střední, ale (alespoň v lahvi) poměrně rychle vyprchává.
Jihočeská piva bývají sladší, lehčí a méně chmelová, ale ležák Eggenberg je vyloženě sladký a byť nebyl (aspoň dle etikety) při jeho výrobě použit cukr, sladkost chuti výrazně dominuje a jak už jsem zmínil v úvodu, je dokonce subjektivně i trochu lepivá.
Jinak jde o pivo plnější, s lehkým náznakem nakouřenosti; netrpělivě očekávaná hořkost se objeví jen mírně až na konci chuti.
Eggenberg je regionální pivo, které je sice chuťově charakteristické, ale na druhou stranu jeho chuťová charakteristika nemusí každému sedět. Sladší piva mi nevadí, je-li sladkost vyvážená třeba hořkostí nebo živostí. U ležáku Eggenberg mi ale jakýkoliv vyvažující element chybí. Pro toho, kdo má sladší piva rád, jde o ideální volbu, ovšem ten, kdo preferuje hořké ležáky, bude asi ke krumlovské "dvanáctce" hledat cestu těžko.
Světlý výčepní Ambrosius, takto korporátní značka supermarketů Kaufland, se honosí titulem "Special", což je minimálně velmi matoucí, neboť na něm pranic speciálního není.
Navíc, hodit skutečným speciálům rukavici prostřednictvím světlého výčepního piva za 5,90 Kč s obsahem alkoholu 3,5 %, to je ze strany Kauflandu nejen troufalá výzva, to už je skoro drzost.
My nebudeme chudáka Ambrosia trápit porovnáváním se speciály, to je prostě jiná liga; zkusíme ho ohodnotit podle piv stejné cenové i typové úrovně, ke které se zjevně hlásí i svým - mírně řečeno - neambiciózním vizuálním zpracováním.
Nuže, jeho vůně je kvasová, mírně sladová, barva jantarová, pěna bílá, poměrně hustá a relativně drží.
První doušek není zdaleka tak špatný, jako etiketa. Po napití cítíme sladovost, následovanou chlebovostí, která se poměrně statečně drží a ustupuje až po několikátém doušku. Při svém ústupu však odhalí ne právě plné tělo, nad nímž se trochu osaměle vznáší mírná a trochu natrpklá hořkost.
Většina levných piv ukáže, co je zač, až zhruba ve dvou třetinách sklenice, a Ambrosius "Special" není výjimkou. V této fázi už si uvědomujete jeho disharmoničnost, fádnost těla, z něhož tu a tam vystupuje nasládlost i mírná nakyslost, zatímco hořkost je od chuti jakoby oddělená a ozývá se podivně odtažitým způsobem jako houkání odjíždějícího vlaku. S každým dalším douškem jsou slabiny Ambrosia zjevnější a zjevnější, až se člověku začně pomalu, ale jistě ošklivit. Nevím, čím to je, ale dokonce mi po něm bylo nějak divně od žaludku.
Chápu, že za prodejní cenu do 6 Kč nelze očekávat zázraky a o moc lepší pivo se s takto přiškrceným rozpočtem už asi uvařit nedá. Ale přesto: i kdybych byl měl velmi hluboko do kapsy, naspořil bych ještě jednu korunu a našel obchod, kde prodávají třeba Pivoje. U něj totiž vím, že mi po dopití nebude smutno z toho, co jsem právě pozřel.
První pivo, které z "Jedenáctky" udělalo téměř kult, první pivo, které se ve větší míře začalo prodávat v PET lahvích...
Ano, řeč je o ústeckém, resp. velkobřezenském Zlatopramenu Jedenáctce, jehož vývoj z úspěšné regionální značky na celostátního hráče sleduji již mnoho let.
Navzdory občasným hlasům kamarádů pivařů jsem přesvědčen, že Zlatopramen za ty roky neztratil kvalitu a jeho chuť je stále dosti charakteristická (pokud nesouhlasíte, můžete to napsat ve vlastní recenzi - stačí se zaregistrovat / přihlásit :-)).
Všem pivním labužníkům se tímto omlouvám, ale pro účely této rezence jsem Zlatopramen ochutnal právě z oné slavné PET-lahve, z níž jsem si ho samozřejmě přeléval do pěkného tlustostěnného půllitru.
Dveře k jeho chuti otevírá zlato medová barva, hustá pěna a pivně kvasová vůně. Chuť charakterizuje táhlá plnost ve velmi vydařené harmonické kombinaci se svěžestí.
Vše je tu přiměřené: střední chlebovost, energická jemnější hořkost, mírná sladkost, veselý projev, říz škádlící jazyk po celou dobou chuti a jemně hořké, lehounce nakouřené zakončení; přitom žádná chuťová složka nevyčnívá ani "neutíká".
Chuť Zlatopramenu zajisté někomu sedne a jinému ne, ale určitě je dost přístupná pro "široké masy", přitom ale není nezajímavá ani pro pivní znalce - navíc ji spolehlivě oživuje výrazný a trvající říz, takže nudit jen tak nezačne.
Vzhledem k jeho dostupnosti (nejen místní, ale i finanční) považuji Zlatopramen za dobrou volbu a důstojnou alternativu nabídce české "velké trojky" (Pivovary Staropramen, Plzeňský Prazdroj a Budějovický Budvar).
Eggenberg Petr Vok
světlý ležák
5
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
lahev (COOP Jednota Sezimovo Ústí)
Dalším hodnoceným pivem z pivovaru Eggenberg v Českém Krumlově je ležák pojmenovaný podle slavného jihočeského šlechtice a bonvivána Petra Voka.
Jihočeský pivovar v něm podobně jako u svého "anonymního" ležáku Eggenberg vsadil na sladší projev, který je uvozen už vůní. Ta je výrazně sladová s ovocným nádechem.
Před napitím potěší hustá, vitální pěna.
Chuť ležáku Petr Vok je podobně jako vůně velmi sladová, ovocná až třešňová, avšak poněkud lepkavá. Očekávaná hořkost je této sladkosti velmi krotkým až zakřiknutým partnerem.
Od piv z Českého Krumlova nečekejte hořko-chlebový projev, považovaný často za standardní chuť českého ležáku. Jeho nasládlá ovocnost člověku buď sedne, nebo ne - jinými slovy buď pivař přistoupí na jeho hru a přijme jeho "jinakost", nebo s ním nebude spokojený.
Podobně jako u Eggenbergu ležáku "dvanáctky" musím napsat: krumlovský ležák Petr Vok vám může chutnat jen pokud jej nebudete srovnávat s Plzní nebo jiným "standardním" pivem.
Právě touto "jinakostí" Eggenberg jistě přispívá k pestrosti české pivní mapy.
Při ochutnávce privátních značek obchodních řetězců nemůžeme minout "tradiční pivo prvotřídní kvality", totiž Ambrosius Gold z Kauflandu. I u něj, podobně jako u jeho chudšího bráchy, světlého výčepního piva Ambrosius "Special" je znát, že rozhodujícím prvkem při jeho "tvorbě" byla cena.
Za 9 Kč zde tedy máme cosi jako ležák, a můžeme se utěšovat pocitem, že nepijeme "ten vobyčejnej Ambrosius".
Nechci být ve svém hodnocení příkrý, proto se nebudu vyjadřovat k tomu, zda je Ambrosius Gold skutečně "tradičním pivem", ale tu "prvotřídní kvalitu" zde zhodnotit musím, neboť právě její hodnocení je (pochopitelně) smyslém této recenze.
Podezření na pravdivost slov o "prvotřídní kvalitě" vrhne už nepříliš příjemná kvasovo-alkoholově čpavá vůně (nebo snad až pach?). Barva je jantarová, pěna bílá, hustá, chuť pak sladová s podobně neladnou hořkostí, jako u Ambrosia Special, jen výraznější a to včetně slabin (je tedy jakoby "oddělená" od zbytku chuti a navíc ulpívá). Podobně nevyrovnaně dopadlo i posílení těla. Je spíše sladové, ale podivně v se něm zmítají i další chutě, mírná nakyslost, náznak chlebovosti, nahořklost - všechny jakoby nahodile, nepropojeně, bez ladu a skladu.
Ke konci mi už chutě připadají natolik oddělené, že si připadám, jako bych pil sladovo-chmelovou šťávu. Harmonie Ambrosia "Gold" je tak špatná, že přemýšlím, jestli vůbec lze o nějaké harmonii mluvit.
Vím, že člověk musí mít trochu štěstí, aby za 9 Kč koupil slušné pivo, ale přesto se mu to může podařit - stačí trocha snahy a odvahy ochutnat třeba některé méně známé lokální pivo. A pokud bych neměl přístup k místním pivům asi bych radši počkal, až bude třeba Zlatopramen v akci - a to nemluvím o Klášteru ležák (jedenáctce), který se dá koupit skoro všude, prakticky za stejnou cenu, a kvalitativně je docela jinde. Takže, milí milovníci jedenáctek, proč váhat?
Tambor světlý ležák R. A. Dvorský nefiltrovaný 12°
světlý ležák
7
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
Čepované (restaurace Zlý časy, Praha - Nusle)
Známou pražskou hospodu Zlý časy v Nuslích jsem svého času považoval za hlavního člena aliance P.I.V. (pivně inteligentní výčep), takto sdružení restaurací, které se společně postavily proti tažení zlatorudých gambrinusovských uniforem. Byť mezitím restaurací, kde čepují nejrůznější piva místní i zahraniční provenience, značně přibylo, Zlý časy si dodnes uchovaly dobrou pověst, mnoho štamgastů a hlavně bohatou nabídku vynikajích piv.
Já z ní tentokrát ohodnotím nefiltrovaný světlý ležák R. A. Dvorský z pivovaru Tambor ve Dvoře Králové.
Jeho vůně je silně kvasová, barva zlatavá, mírně zakalená, pěna hustá.
Slabší říz byl téměř stoprocentně způsoben tím, že jsem měl pivo téměř ze dna sudu, jak dokládá fakt, že krátce po mé objednávce R. A. Dvorského škrtli z pivního lístku.
Chuť ležáku R. A. Dvorský ze Dvora Králové je živě kvasová, mírně sladová, lehčí, harmonická, ale nijak mimořádně bohatě strukturovaná. Ke konci se objeví táhlá, jemná hořkost, jejíž projev je mimořádně příjemný, téměř osvěžující.
U R. A. Dvorského bych také vyzdvihl vysokou pitelnost, tohle pivo se opravdu "pije samo".
Celkově bych svůj dojem shrnul takto: R. A. Dvorský je příjemný, lehčí, osvěžující ležák s výborným projevem hořkosti.
Zemské pivo 12°
světlý ležák
8
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
Čepované (restaurace Zlý časy, Praha - Nusle)
V již zmiňované známé hospodě Zlý časy v Praze v Nuslích u Náměstí bratří Synků jsem okoštoval též "Zemské pivo", takto nefiltrovaný nepasterovaný ležák (vařený pravděpodobně v Praze, ale víc se mi dohledat nepodařilo).
Jeho barva byla medová, dosti zakalená a pěna hustá, s drobnými bublinkami, docela "krémová".
Říz mého Zemského piva byl slabý (snad jsem měl kousek ze dna sudu?), ale to byla asi také jediná slabina "Zemského".
Už vůně leccos slíbila. Silná, živá, bohatě strukturovaná, skutečně voňavá až květová či květovo-medová.
Chuť Zemského piva pak byla jemně chlebová, stejně jako vůně bohatá. Pivo má také velice dobře vyvážené chuťové složky - chlebovost, sladovost a hořkost. Právě hořkost "nasadí tempo" v zakončení a jemným, velice příjemným způsobem odezní.
Neměl bych opomenout také velmi dobrou pitelnost "Zemského", se kterou se jako ležák může právem chlubit.
Souhrnem řečeno, Zemské pivo je "čistá práce" - výborný, chuťově "vybavený" ležák, s výtečně vyváženými chuťovými složkami.
Vyškovské pivo - Generál
světlé speciální pivo
7
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
Čepované (restaurace Zlý časy, Praha - Nusle)
Do pražské nuselské pivnice Zlý časy rázně vkročil čtrnáctihvězdičkový Generál z Vyškova a rozkázal mi pít. Takovému rozkazu se samozřejmě nelze protivit, a tak jsem si z tohoto zážitku jako snaživý kadet Biegler alespoň psal zápisky, o které se s vámi teď podělím.
Barva pana Generála je jantarová a vůně slibně hutná, ovocno-sladová. Na hlavě mu sedí slušivá tmavě bílá, hustá "čepice" z pěny.
Pan Generál naštěstí není vojácky řízný, perlí tak akorát aby zvýraznil svou chuť, ale přitom neubral na pitelnosti.
Může se pochlubit plnou a bohatou chutí. Jak už to u speciálních piv bývá, chuť je také spíše sladší a ovocná, ovšem zakončená výraznou hořkostí.
Generál jako správný voják není z cukru, jeho sladkost tedy není přetížená a nelepí, což je velice příjemné. Vzhledem k síle, resp. stupňovitosti je chuť dosti svěží a výtečně vyvážená.
Nyní už příměrů k vojenským osobám raději zanechám, abych nezvbudil nežádoucí asociace. Generál se totiž, jako všechna speciální piva, musí spíš cucat, než chlemtat. Chcete-li s ním vyjít (resp. po jeho konzumaci vyjít z hospody po svých), je třeba s ním nakládat uvážlivě a popíjet ho především na chuť.
Pokud to zvládnete (díky jeho kvalitám nejde o jednoduchý úkol), odmění se vám vyškovský pivní Generál velice příjemným zážitkem.
Jako je Gambrinus Originál považován za standard mezi výčepními pivy v českých hospodách, je světlý výčepní Braník pravděpodobně nejstandardnější "lahváč", který je nazvdory zařazení "světlé výčepní pivo" k vidění spíše v lahvích, často v rukou méně movitých pijců postávajících či posedávajících před samoobsluhami a supermarkety.
Já osobně bych počet podniků, kde tohle "výčepní pivo" čepují, spočítal na prstech jedné ruky, zato lahev nemůže chybět prakticky v žádném obchodě, kde se pivo prodává.
Osobně považuji Braník za reprezentanta nižší střední třídy piv a tak jsem také přistoupil k jeho hodnocení a psaní této recenze.
Jeho vůně je kvasová, s nepatrným náznakem sladové obilnosti, mírně alkoholicky čpavá. Barva zlato-slámová, pěna řídká, ale relativně drží (těžko říct, zda nedrží díky přídavku nějaké chemie, ve složení se tyto "zlepšováky" neuvádějí).
Po loknutí nás pošimrá dobrý říz. Braník rozhodně není přechmelený hořčák - jeho chuť je sladovo-chlebová, spíše slabá, ale harmonická; její závěr je mírný, až žádný, decentně hořko-nakyslý.
Celkově z chuti žádná složka nevybočuje (optimista by napsal "neruší") a díky vysoké pitelnosti se světlý Braník dá pít pít celý večer. Nicméně žádný skvělý chuťový zážitek od něj nečekejte. Při pití Braníku do značné míry platí rčení: "čím horší pivo, tím lepší musejí být přátelé, se kterými ho pijete". Jeho chuť a působení totiž samy o sobě k zábavě nejspíš nestačí a tak se musíte spolehnout, že to příjemné se bude odehrávat mezi vámi a nikoliv na jazyku.
Celkově bych světlé výčepní pivo Braník ohodnotil slovy "neurazí, nenadchne". Abychom neměli přehnaná očekávání, musíme vzít v úvahu jeho cenu okolo 8 Kč (v případě lahvového) a obvykle něco přes 20 Kč (čepované). A té asi kvalita Braníku odpovídá.
Chotěboř Prémium
světlý ležák
9
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
čepované (restaurace Chameleon, Praha 4 - Michelská ulice)
V hospůdce Chameleon v Praze 4 v Michelské ulici čepují pivo z Chotěboře. Často je to výčepní, ale já jsem přišel po naražení čerstvé sudu "dvanáctky" Chotěboř Premium, kterou jsem měl tu čest ochutnat již dříve přímo v Chotěboři.
Vůně tohoto ležáku je mimořádně živá, pivní. Je pravdou, že vůně je u chotěbořského piva asi náchylná na výtoč nebo na péči o výčepní zařízení, protože si pamatuji, že přímo v Chotěboři byla "k nakousnutí", ale v Praze už jsem ji někdy zažil i trochu nakyslou.
V půllitru se může pochlubit barvou tmavou téměř jako lesní med, čirou a vysloveně lákavou. Pěna je pak tmavě bílá, trochu bublinovatá, ale kroužkující a slušně držící.
Chotěbořský ležák je prvotřídním reprezentantem klasického českého ležáku plzeňského typu, je tedy plný, hořký, i chlebový.
Jemnou hořkost ucítíme už v úvodu, záhy se pak ozve nepatrně kořeněná chuť. Ve středu se rozvine báječně kulaté dokonale vyvážené tělo, zakončené skvěle dojíždějící výraznou hořkostí. Hořkost je zřetelná, ale živá, elegantní a neulpívající, tudíž k dalšímu pití jen povzbuzuje.
Později v těle ucítíte i sladovou složku chuti, závěr je ovšem vždy hořký.
Fantastické je, že přes svou hořkost Chotěboř chuťově nevyčnívá ani k jídlu a netvoří mu hořký "ocas", ale ladně jej doplňuje.
Chuť Chotěbořské dvanáctky je tak bohatě strukturovaná, že si troufám říct, že vám při každé kombinaci teploty, řízu a chuťového rozpoložení v ústech nabídne trochu jinou tvář a ucítíte z ní pokaždé něco trošku jiného. Neustále baví a každý doušek těší.
V Chameleonu bylo toto pivo nepřechlazené a se středním až silnějším řízem, takže se velmi dobře pilo. Jediná negativní vlastnost, která se ovšem týká většiny fortelných ležáků, vyplývá už z jejich charakteru: ležák z Chotěboře je zjevně velmi chmelený, čili trošku uspává a na dvanáctku jde i dost do hlavy. A ještě jednu "vadu" má: přijdete-li mu na chuť (což bude pravděpodobně velice rychlý proces), ztratíte respekt k plzeňskému Prazdroji jakožto etalonu českého ležáku typu "bohemian pilsner".
Na drouhou stranu se vůbec nemusíte obávat následků, jak jde Chotěboř rychle do hlavy, tak jde rychle z hlavy, a je vysoce nepravděpopodbné, že byste měli po pár kouscích druhý den jakékoliv problémy (možná se budete spíš cítit lépe :-)).
Jak mám uzavřít svoji ódu na Chotěbořský ležák? Asi opět chválou - v Chameleonu ho mají za 29 Kč, ale v Chotěboři mají lahvový i za naprosto neuvěřitelných 13 Kč (a točený lehce přes 20 Kč). Když to porovnám s Plzeňským Prazdojem, který se prodává se za cenu vyšší o 50%, přičemž chuťově proti Chotěboři působí jako chudý příbuzný, je vítěz zcela jasný. Díky, sládci, mládci a všichni činovníci chotěbořského pivovaru.
Z řady plechovkových Argusů, prodávaných v Lidlu, vyčnívá lahvový Argus Maestic. Dle informací na etiketě je vařený v České republice (tedy byť není uveden pivovar, máme na rozdíl od plechovkových Argusů alespoň nějakou informaci o původu) a zraje 35 dní. Cenově patří mezi levná piva v kategorii do 10 Kč za lahev, ale chuťově míří o třídu výš.
Jeho vůně je kvasovo-alkoholová, barva zlatá, pěna středně hustá, ale poměrně rychle opadávající.
chuť je výrazně pivní, až nečekaně harmonická, střední plnosti, zakončená výraznou a dlouhotrvající hořkostí (ta je nejvýraznějším chuťovým elementem a její síla překonává hořkost mnoha zavedených ležáků).
Přestože na vás z Argusu Maestic nečiší sebejistý charakter a výrazná osobitost, jde o slušné pivo, které hodnotím jako nejlepší kus z kolekce značky "Argus". Přitom je z Argusů paradoxně zdaleka nejlevnější (prodejní cena se pohybuje okolo 9 Kč, já jsem ho měl v akci dokonce za 6,90 Kč). Navíc je zelená lahev Argusu Maestic v porovnání s plechovkami Argusu Premium a Argusu nepasterovaného takovým malým plusem pro pivní kulturu.
Za danou cenu je tedy Argus Maestic velmi dobrou volbou a mezi privátními značkami pro mě též nekorunovaným králem (či spíše baronem :-)).
Rakovnický polotmavý Bakalář jsem dosud pil jen z lahve a dosud mi to také je líto, protože takovéhle pivo by si pro plné rozvinutí svých kvalit zasloužilo dobrý výčep.
Začnu klasicky jeho vůní: ta je kvasová, nepatrně vínová. Pěna je pak světle okrovo-růžová a barva piva se mi jeví klasicky hnědá.
I lahvový po přelití do sklenice (resp. v mém případě půllitru) má polotmavý Bakalář slibný říz. A slib řízu je i dodržen: ucítíme příjemnou kávovou chuť, ihned následovanou živě hořkým tělem, s velmi jemným náznakem kyselosti (která ale nijak neobtěžuje). Hořkost příjemně doznvá několik vteřin, pak se pomalu uctivě vytrácí. Projev je mile svěží, veselý, bez náznaků ulepenosti či zatěžkanosti (což jsou slabiny mnoha byť jen trochu tmavších piv).
Díky své kombinaci pražené chuti, vitality, dobré harmonie a mírné jídlovitosti se mi polotmavý Bakalář zdá být výborným doprovodem k jídlu. Velmi dobře by dle mého doplnil českou kuchyni pečeného masa s omáčkou, kde se nenechá "odstavit" silnou chutí masa, současně k ní dodá cosi svého, a ještě osvěží a díky tomu, že nejde o nějaký hutný specíál, ani neunaví.
Polotmavý Bakalář z Rakovníku je povedené pivko, a vzhledem k ceně si dokonce troufám napsat "velmi povedené". Jeho koupí rozhodně neprohloupíte.
Primátor Premium
světlý ležák
6
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
lahev (Dobrá trafika v Praze na Vinohradech)
Náchodský pivovar Primátor se honosí sloganem "specialista na speciály", ale pro konzervativní české pivaře samozřejmě vyrábí i obvyklejší piva. Nejsilnějším "obyčejným" pivem je ležák Primátor Premium, který jsem zakoupil lahvový v Dobré trafice v Praze na Vinohradech.
Jeho vůně je sladovo-kvasová, barva zlatá a pěna středně hustá. V ústech se uvede dobrým řízem a na ležák slabší kvasovou chutí s náznakem chlebovosti.
Hořkost je jemná a táhlá a zanechává na jazyku příjemný dojem, nicméně to je z chuti asi tak vše.
Od "specialisty na speciály" jsem čekal minimálně solidní český ležák, ale na značku proslavenou speciálními pivy má ležák Primátor Premium překvapivě málo osobitosti.
Dá se říct, že jeho hlavní devizou je skutečně vydařený říz, ale chuťová struktura je překvapivě obyčejná, plochá a průměrná (a chceme-li být optimisté, můžeme napsat harmonická).
V Náchodu umějí uvařit výborná piva, ale zrovna ležák Primátor s politováním nemohu hodnotit nijak mimořádně vysoko; pro mě se řadí do šedého průměru.
Krušovická řízná 10°
světlé výčepní pivo
7
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
čepované (Krušovická restaurace Na Michelské, Praha 4)
Již dlouho se chystám ohodnotit jedno z nejrozšířenějších českých piv, jímž je Krušovická desítka, pivo, jež posledních dvě dekády prožilo několik kvalitativních výkyvů.
V polovině 90. let mimořádně chlebnaté, jídlovité a vyvážené pivo postupně upadalo do plochosti a fádnosti. Slyšel jsem zlé jazyky tvrdit, že se za časů nejhoršího úpadku v Krušovicích do uvařeného piva dokonce přimíchávalo jakési levné pivo z Německa. Nevím, co je na tom pravdy, ale vím, že v době svého pádu přišly Krušovice o svou vyjímečnou chlebovost a jídlovitost, jež byly vytlačeny nakyslostí a čpavostí.
Dnes je Krušovická desítka představována jako pivo, jemuž byla vrácena jeho dřívější kvalita a jenž je "dobchrré jako tenkchrrát". Je-li to pravda, jsem se pokusil zjistit v restauraci "Na Michelské" v Praze 4 u Kačerova, která se čepování krušovického piva věnuje už hezkých pár let.
Barva krušovické desítky připomíná květový med, pěna je středně hustá a poměrně drží.
Pivo bylo čerstvé, dobře natočené a mělo dobrý říz. Na jazyku se uvádí hořkou chutí a tělem na desítku "tak akorát" plným.
Hořkost je cítit i nahoře na patře a poměrně jemně se ozývá i při dalším pití.
Poměr plnosti oprosti svěžesti je příjemně vyvážený. Nicméně vzpomínanou chlebovost moc necítím a ze staré jídlovosti, kterou si dobře pamatuji, zůstaly jen náznaky.
Podle jakési ankety, jíž se krušovický pivovar pochlubil, tvrdí asi 94% českých pivařů, že krušovické pivo je opravdu "dobré jako tenkrát". Já tedy patřím mezi zbývajících 6%. Mám na chuť dobrou paměť a pokud se "tenkrátem" myslí zmiňovaná 90. léta, kdy měly Krušovice opravdu vynikající pověst, mohu zodpovědně říct, že dnešní krušovická desítka "jako tenkrát" nechutná.
Nicméně od kvalitativního dna, kteréžto bych v případě Krušovic umístil "od boku" někam kolem roku 2004, se krušovická desítka opravdu zlepšila v pivo, které je docela příjemné pít a osobně ji stavím výše, než hlavní konkurenty Gambrinus Originál a Staropramen světlý. Je plnější, ale svěží, chuťově zajímavější, dobře vyvážená a nelepí.
A jelikož v zájmu šťastného života je být za každé zlepšení vděčný, i já děkuji všem činovníkům v pivovaru Krušovice, kteří se podíleli na záchraně pověsti krušovického piva a pozvednutí desítky z patoku na obstojné pivo.
Staropramen Světlý - Legendární Smíchov
světlé výčepní pivo
4
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
točené, Kavárna Na půl cesty, Praha 4
Myslím, že si mohu dovolit říct, že jediným vážným konkurentem, který narušuje skoromonopol plzeňského Gambrinusu (či "Gambrinu") v oblasti světlých výčepních piv je na českém pivním trhu smíchovský Staropramen desítka, pivo "odkojené Vltavou", resp. vařené z vltavské vody protékající matičkou Prahou.
Jako pivomil, který má ke Smíchovu jistý vztah, bych měl v tomto zápasu nejspíš fandit Staropramenu, avšak čest mi velí uznat, že tento souboj velkých pivních značek nemá vítězů, spíš jen poražených - aspoň z hlediska kvality.
Především musím říct, že výčepní Staropramen je z piv, jež za poslední roky nejvíc změnila chuť. Změnil ji dokonce několikrát. Pamatuji si ji před privatizací do rukou britské pivovarské skupiny Bass, kdy celý Smíchov často byla zalévala sladová vůně z pivovaru, pak po ní, kdy se chuť postupně stabilizovala do příjemně jídlové (tehdy jsem ji měl opravdu rád) a následně po prodeji belgické skupině InBev s vlajkovou lodí Stella Artois. To se chuť změnila znovu (údajně se na tom podílelo zavedení CK tanků, ale tuto informaci nemám ověřenou) a tuto chuť a vůni Staropramenu budu také dnes hodnotit.
Takže jaká je chuť a vůně Staropramenu výčepního z přelomu let 2013/2014?
Začnu-li vůní, je živá, pivní, jak je ve Staropramenu obvyklé, kvasovo-sladová. Pěna je hustá a barva zlatá.
Velmi dobrý říz Staropramenu poněkud maskuje jeho chuťové nedostatky. Chuť je sladovější s mírnou hořkostí a slabě nakyslým zakončením, uzavřeným lehounce, téměř nepatrně trpkým koncem.
Jinak je tělo dost prázdné a chuťově se velmi podobá ostatním "pražským" pivům ze skupiny Pivovary Staropramen (tedy Braník světlý a Sládkův Měšťan), jen je o něco silnější a snad i trošku vyzrálejší. Podobnost chuti může dána i použitím maltózového sirupu, jež je jakýmsi "patentem" Pivovarů Staropramen a vyskytuje se téměř ve všech jejich pivech.
Staropramen se samozřejmě pít dá a zmiňovaný říz ho udrží jakž takž pitelný po celý večer, avšak chuťově vás po prvních pár locích ničím nepřekvapí a pokud jej chcete popíjet celý večer, musíte se s jeho chuťovou plochostí zkrátka smířit.
Srovnání Staropramen versus Gambrinus
Srovnám-li Staropramen výčepní s jeho hlavním konkurentem, Gambrinusem Originál, těžko hledám vítěze. Gambrinus je o něco chlebovější, ale jaksi konzumně fádním způsobem a i v desítce je cítít potenciál lepivé sladkosti. Staropramen je sice sladovější, ale nelepí a lépe voní. Nicméně chuťově ze sebe obě piva vydají vše již po pár hltech a tak vám při jejich pití nezbývá, než se spoléhat na kamarády a alkohol, který obsahují.
Od dvou nejrozšířenějších českých "desítek" bych velmi rád dostal něco zajímavějšího než jen šedý (pod)průměr, ale uvědomíme-li si, že jsou obě vyráběny v podnicích řízených moderním managementem, který od pivovaru očekává především zisk, bylo by asi naivní čekat víc.
Chcete-li skutečnou kvalitu, musíte se zkrátka obrátit jinam.
Krušovice pšeničné
pšeničné pivo
7
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
čepované (Krušovická restaurace Na Michelské, Praha 4)
Poštěstilo se mi dát si Krušovice pšeničné v čepované podobě, proto poněkud rozšířím svoji původní recenzi, v níž jsem popis piva vzal dost zkrátka.
Pojmem "slušný zástupce pšeničných piv" jsem myslel fakt, že pšeničné Krušovice mají vše, co má pšeničné pivo mít: slámovou, kalnou barvu a ovocnou až banánovou vůni.
V chuti pak jsou správně svěží jak se na weissbier (též weizenbier) patří: úvod chuti je opět ovocno-banánový, střed jemně květovo-pivní, chuť pak zakončuje lehká hořkost.
Jako všechna pšeničná piva jsou i Krušovice pšeničné mimořádně dobře pitelné, téměř osvěžující, ovšem tyto vlastnosti jsou znát hlavně u točené varianty. Lahev jim trochu ubírá možnost rozvinout chuťové a čichové vnady a to i pokud si pivo přelijete do pohárovité sklenice, jež se pro pití pšeničného piva údajně hodí nejlépe.
Nicméně čepovaná "pšenice" z Krušovic je opravdu příjemným zážitkem.
Bylo jednou jedno pivo. A to pivo bylo dobré a všichni jej měli rádi. To pivo však mělo jednu záludnou vlastnost, kterou sice mnozí považovali za výhodu, ale jiní za nevýhodu - obsahovalo alkohol.
A tu se objevila chytrá hlava a napadlo ji pro ty, kterým alkohol v pivu vadí, vyrobit pivo nealkoholické. Aby se odlišil a přitom dal najevo vztah k původnímu nápoji, pojmenoval své pití jménem Pito.
Pito nebylo tak dobré jako původní pivo, ale přesto se prosadilo a udrželo až do dnešních dnů.
A díky tomu, že neobsahuje téměř žádný alkohol, ho můžete pít i vy, milé děti. Dobrou noc!
Tak, děti jsme poslali spát, takže můžeme ochutnat veterána na českém trhu s nealkoholickými pivy, Pito z Pivovaru Samson v Českých Budějovicích.
Je trochu škoda, že zrovna tento veterán, který by snad měl být vzorem pro ostatní, obsahuje umělé sladidlo (sacharin E954), takže se musí na etiketě uvádět jako "nealkoholické pivo se sladidlem" (o kousek výše je větším písmem deklarováno, že Pito je vyrobeno z "přírodních surovin", tak přemýšlím, kde ten přírodní sacharin roste). Jen tajně doufám, že přítomnost umělého sladidla je záměrný krok vstříc nemocným pivařům, kteří kromě potíží s játry trpějí i cukrovkou, a ne krok vstříc chemii v pivu.
Chmelovo-sladová vůně je (kromě zlatavé barvy a bílé pěny) tím, co se na Pitu nejvíce podobá alkoholickému pivu.
Chuťově jde o klasického "nealkáče": v celém průběhu chuti cítíme výraznou sladovost, lehounký náznak chmelu a tělo prázdné jak butik po návštěvě zoufalých manželek.
Jen ke konci se nepatrně připomene, že pivo by vlastně mělo být i trochu hořké, ale tento nesmělý náznak se nechá rychle zaplašit zcela převažující sladovostí.
Chuti trochu pomáhá říz, i když ani ten není nijak vynikající.
Vím, že uvařit ucházející nealkoholické pivo je velký kumšt, nicméně lahev Pita navzdory pěkné etiketě skrývá jen průměrný obsah - a to i v porovnání s chuťovou šedí ostatních nealko piv.
Jedním z nejrozšířenějších nealkoholických piv je Staropramen Nealko, což znamená, že ho oko pivaře, který je zároveň například řidičem kamionu, může jen těžko minout. Značka Staropramen dnes znamená cosi jako "průmyslový standard" a taktéž etiketa Staropramenu Nealko, vyvedená ve standardní "nealko barvě" modré, nás ubezpečuje, že se tady nebudeme pouštět do žádných odvážných chuťových experimentů.
Barva tohoto "nealka" je překvapivě tmavá, připomínající švestkové dřevo. Pěna je řidší, po nalití do sklenice sice zcela neopadla, ale celkem rychle zplihla.
Střední říz nás uvede do sladové, nepatrně chlebové chuti a poté, jak už je u nealkoholických piv zvykem, vstoupíme do pustiny prázdného až dutého těla.
O zakončení chuti se těžko píše, jelikož prakticky není přítomno. Necítím ani jemný náznak hořkosti ani cokoli jiného; na druhou stranu o něm díky jeho absenci nelze říct nic špatného :-)
Staropramen Nealko netrpí žádnými pachutěmi a jeho chuť je tak nenápadná, že by se klidně mohl jmenovat Staropramen Neutro.
Pro toho, kdo nemá rád výstřednosti a dává u piva přednost krotké neškodnosti hraničící s beztvarostí, je asi Staropramen Nealko vhodnou volbou. Dobrodružnější nátury zřejmě sáhnou po jiné lahvi.
Naše divoká nealkoholická jízda pokračuje pivem Ambrosius Free, vyráběným pro obchodní řetězec Kaufland, toho času v pivovaru Holba v Hanušovicích.
Jeho vůně je kvasová, spíše slabá, barva zlato-medová. Pěna je bílá, řídká až středně hustá a po přelití do půllitru mi poměrně rychle splihla.
Chutí se Ambrisius Free docela podobá ostatním lahvovým Ambrosiům vyráběným v pivovaru Holba. V ústech cítíme především sladovost s mírně dojíždějící, klasicky ambrosiovsky trpkou a chuťově oddělenou hořkostí.
Byť nejsem vyznavačem pivního stylu "Ambrosius" s jeho ne-harmonií a utíkající natrpklou hořkostí, zdá se mi, že nealkoholické variantě překvapivě sedl. Přinejmenším tato oddělená mírně natrpklá hořkost přináší v závěru chuti aspoň něco, čímž se příjemně odlišuje například od Staropramenu Nealko.
Dokonce bych řekl, že má Ambrosius Free (zvláště na nealko pivo) docela slušnou pitelnost (nebo jsem měl extrémní žízeň :-)).
Tím nechci říct, že bych nealkoholický Ambrosius považoval za nějakou chuťovou extratřídu, nebo že by mi jeho pití přinášelo zvláštní potěšení, ale přesto dle mého názoru překonává i některá nealko piva zavedených značek. Zvláště s přihlédnutím k lidové ceně 5,50 Kč jde o slušnou volbu.
Hubertus světlý výčepní
světlé výčepní pivo
7
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
lahev (podnik Pivo a párek, Korunní 105, Praha - Vinohrady)
Zašel jsem do vinohradského podniku "Pivo a párek" a navlékl si v něm kácovský Hubertus v lahvi.
Tento Hubertus z posázavského Kácova naštěstí není žádný umolousaný starý hacafrak, ale celkem švihácký oděv, který vás možná promění ve lva (nebo lvici) salónů.
Hubertus se honosí fešácky zlatou barvou. Jeho vůně je vyzrále pivní, pěna tmavě bílá, ale poměrně rychle opadává, i když nesplihává.
Chuť je spíše lehčí, ale vyvážená chlebovo - lehce nasládlá s příjemným jemně hořkým doprovodem, jímž průběh chuti krásně elegantně vrcholí.
Hořkost se s dalším pitím "neokouká", ale naopak ožívá, projevuje se více a více sebevědomě a "drží".
Mírnější sladové tělo se s lahodným projevem hořkosti snoubí ve vynikající pitelnost.
Výčepní nepasterizovaný Hubertus může sloužit jako příklad, že ani u "desítky" se lehkost nerovná plochosti chuti a fádnosti. Velmi povedené, příjemné, řekl bych až nezakomplexované pivo.
Podkováň 12°
světlý ležák
7
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
čepované (podnik Pivo a párek, Korunní 105, Praha - Vinohrady)
Pivovar Podkováň kousek od obce Kováň mezi městy Mladá Boleslav a Mšeno byl poměrně známý ještě v devadesátých letech, kdy svým ne právě vynikajícím pivem vařeným v technologicky zastaralých provozech zásoboval nejednu krčmu dokonce i ve vzdálené Praze.
Poté došlo k jeho uzavření, které trvalo dlouhé roky, během nichž byl pivovar prodán zahraničnímu investorovi a rekonstruován.
Nyní tedy vaří pod stejnou značkou pivo, které se značně liší od staré Podkováně, avšak dlužno podotknout, že jde o změnu k lepšímu.
Já jsem z jeho současného sortimentu ochutnal ležák neboli "dvanáctku", toho času čepovanou v podniku "Pivo a párek" na Vinohradech v Praze.
Její vůně je slabší, ale příjemná, obilno-jídlová, barva pak spíše světlejší, zlato-slámová.
Chuťově se "dvanáctka" z Podkováně řadí mezi reprezentanty typického lehčího "minipivovarského ležáku", chutná tedy obilně a lehce sladově s živě hořkým zakončením, celá chuť je velmi harmonická a optimisticky nezatěžkaná.
Pivo, které jsem pil, rozhodně nebylo přesycené a jeho jemné drobné bublinky podporovaly vynikající pitelnost.
Podkováňský ležák na mě působí jako klasický reprezentant piv malých pivovarů. Nehonosí se sice extravagantní osobitostí, ale jsem si jist, že svou vysokou pitelností a živě obilnou harmonií spolehlivě získá své přiznivce.
Primátor světlý
světlé výčepní pivo
6
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
Dobrá trafika, Praha - Vinohrady
Dobrá trafika v Praze nabízí piva Primátor a to nejen speciály, kterými je náchodský pivovar znám, ale i (v České republice) nejběžnější pivo, tedy světlé výčepní.
Já jsem si výčepního Primátora přelil z lahve do sklenice, v níž krátce vyvřela poměrně řídká pěna, která záhy rychle klesla k hladině slámově zbarveného moku.
Následně o sobě dala lehce vědět slabá sladová vůně a po vstupu na jazyk střední říz.
Primátor "desítka" má sladovou chlebovější dobře vyváženou chuť, nijak zvlášť hutnou, spíše přiměřenou kategorii "světlé výčepní pivo".
Jemňoučká hořkost v dojezdu chuti dodává trochu zajímavosti, ale jinak hořkost není příliš silná a spíše jen nesměle dokresluje dominující chlebovost.
Jako lehčí pivo se výčepní Primátor může pochlubit dobrou pitelností.
Typově, projevem a dokonce i barvou etikety mi náchodská "desítka" připomíná Pivoje a přihlédnu-li k ceně, musím její kvalitu také podobně ohodnotit: za nízkou cenu dostáváme více než ucházející kvalitu.
Staropramen Ležák
světlý ležák
5
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
čepované (Starosmíchovská pivnice U Bílého lva, Na Bělidle 30, Praha 5 - Smíchov)
V hezké a tradiční restauraci či pivnici "U Bílého lva" v Praze na Smíchově jsem ochutnal Staropramen Ležák. Vzhledem k tomu, že bylo pivo čepované z tanku a že pivnice leží vzdušnou čarou asi 300 metrů od pivovaru, se dá u zdejšího piva předpokádát prvotřídní kvalita a čerstvost. A očekávání je v tomto smyslu naplněno - U Bíleho lva se o pivo starají znamenitě.
A jak se postará Staropramen ležák o blaho našeho těla a duše? Po estetické stránce dobře: pivo je načepované do pěkného ušatého půllitru, má krásně zlatou barvu a hustou, bílou pěnovou čepici.
Kvasová, lehce alkoholová vůně a dobrý říz přicházejí s efektní plností a na ležák přiměřenou hořkostí. Ano, chuť se zdá být příbuzná Staropramenu světlému (tedy desítce), ale je mnohem plnější a tím i zajímavější. Ovšem je tu přítomna i sladovost nebo snad sladkost, jejíž ambice jsou cítit již po vypití poloviny sklenice a která postupně získává více a více navrch. Mně už při druhém půllitru začala být docela nepříjemná a jelikož její nadvláda není ostatními chutěmi příliš omezována, je těžké ji nevnímat. Mohu-li hádat, myslím si, že použití maltózového sirupu při vaření tohoto piva si zkrátka vybírá svou daň v chuťové sladkosti.
Měl-li někdy ležák Staropramen neboli dvanáctka ambice konkurovat plzeňskému Prazdroji, při současné formě na ně může zapomenout. Už jsem psal jinde, že značka Staropramen v současné době znamená cosi jako průmyslový standard a přesně stejně působí i ležák, na kterém by si snad pivovar Staropramen měl dávat nejvíc záležet. S nepřiliš nápaditým chuťovým projevem, který jakoby se bál projevit nějakou osobitost, milovníka dobrých piv "do kolen" nepošle - rozhodně tedy ne svou chutí.
Nabídku piv značky Gambrinus se již léta snaží zpestřit zřejmě nejodstrkovanější kus z této kolekce, Gambrinus Dry, který jsem nikdy neviděl čepovaný, z čehož dovozuji, že se prodává jen v lahvi.
Ta nese hrdé označení "dvojité chmelení" jako by dvojí chmelení bylo něco extra (ve skutečnosti jde o zcela běžnou věc a ani trojí chmelení není žádný luxus pro horních deset tisíc).
Gambrinus Dry se představuje jemně sladovou, lehounce čpavou vůní, středně hustou bílou pěnou a zlato-slámovou barvou.
Poněkud mě (nepříjemně) překvapil průměrný říz, aspoň ten obvykle bývá u "géčka" desítky velmi dobrý.
Chuť Gambrinusu Dry je jemná, lehce chlebová, sladová, s velmi nepatrnou hořkostí ke konci.
Nemálo mě zajímalo zejména chuťové srovnání Gambrinu Dry s Gambrinem Originál. A dopadá v podstatě tak, jak očekáváme. Gambrinus Dry má velmi podobné chuťové charakteristiky jako Gambrinus Originál, je jen subjektivně sušší, jemnější a jakoby prázdnější. Jinak "géčko" Dry, stejně jako výčepní Gambrinus, není žádný zázrak a pokud jste zrovna nepřiletěli z "planety Gé", na které žádné jiné pivo, než Gambrinus neuznávájí, hýkat nadšením z varianty Dry dozajista nebudete.
Benešovský Ferdinand, pojmenovaný podle následníka rakousko-uherského trůn, Františka Ferdinanda d'Este z nedalekého Konopiště, je jedním z tradičních středočeských pivovarů, který si stále statečně drží svoje postavení i ve velké konkurenci velkých pivovarských hráčů, útočících na jeho hájemství ze všech stran.
Tažným koněm tohoto pivovaru je jako obvykle světlá výčepní desítka, jíž jsem zakoupil lahvovou poněkud nestylově v pražském Tescu a trochu stylověji si ji doma přelil do tlustostěnného půllitru.
Z něho na mě zavanula kvasovo-sladová vůně a potěšila erupce velmi husté, tmavě bílé pěny, která držela pevně jak láska Ferdinanda d'Este k Žofii Chotkové.
Ferdinand "desítka" má zlato-medovou barvu a dobrý říz.
Jeho chuť je dosti výrazně sladová a jen mírná hořkost hraje druhé housle. I v zakončení je hořkost dosti jemná a sladovost velmi výrazně převažuje.
Sladovostí je dosahováno i poměrně slušné hutnosti. Pokud si na ní zvyknete, dokáže být docela příjemná a není na překážku delšímu pití. Ovšem například taková desítka Schwarzenberg má také podobně sladové tělo a přesto jí v Protivíně dokázali hořkým zakončení dát vítanou vyváženost. Ta světlému výčepnímu Ferdinandu trochu chybí.
Přesto je "desítka" Ferdinand obstojným pivem, jež má charakter a je chuťově rozpoznatelné.
Po několika degustacích více či méně obstojných piv jsem se rozhodl zase jednou potrápit chuťové buňky nějakou tou specialitkou z privátních značek obchodních řetězců. Volba padla na pivo Deep, okupující palety, kartony a regály obchodů Lidl.
Název Deep je poměrně přiléhavý, protože tady půjdeme s hodnocením dost hluboko. Vůně piva je kvasnicová, lehce pangaminová a jeho řídká bílá pěna dost rychle opadává.
Už světlá barva zhruba mezi slámou a močí naznačuje, že nás dnes stezka chuti zavede spíš do chuťové pouště, nežli chuťové džungle.
Chuť je sladová, plochá a prázdná. Jediný malý bodík má za to, že není vyloženě nechutná jako třeba u Grešláku. Přesto mi vypití jediného Deepu dělalo problémy.
Porovnám-li slogan v erbu "bitter lager" (hořký ležák) se skutečnou chutí Deepu, musím se skoro smát. Jestliže jsem o Argusu napsal, že si s chmelem jen podal ruku ve dveřích, Deep patrně jen ve spánku pomyslel na nějaký chmelový preparát homeopatické koncentrace.
Někdy v recenzích piv píšu "hořkost je jen naznačená", což znamená, že v pivu přeci jenom nějaká hořkost je. Ovšem v Deepu se na jazyku snad na půl vteřiny zjeví duch chmelové hlávky a ještě než stihne říct "nevšímejte si mě, jenom procházím", je pryč. Zbytek mdlé chuti je reprezentován slabou sladovostí a to je vše.
Podle pivního stylu jsem pachatele Deepu tipoval na nějaký polský pivovar a nezmýlil jsem se - na plechovce je napsáno "Země původu: Polsko".
Bez ohledu na to bych byl Deep označil za typické "europivo": dostupné pro všechny, neutrální, bez výrazu, bez charakteru, "neurážející" (tedy trapně neodvážné). S hranami obroušenými natolik, že už vlastně není pivem. Ať žije uniformnost a ubíjející fádnost vydávaná za všeobecné porozumění. Cena 7 Kč by pro někoho mohla být argumentem, ale jsem si jist, že se za ni dá koupit o dost lepší pivo, např. dle mě nekorunovaný král v kategorii levných piv, jihlavský Pivoj. A pokud člověk nakupuje v Lidlu, proč si nepřiplatit pouhé 2 koruny a nedopřát si ucházející Argus Maestic?
Delegát
světlé výčepní pivo
5
Redaktor
PanVrchni
,
19.12.2013
lahev (Z-Market, Bělehradská 78, Praha 2)
Navzdory frekventovanosti slova "krize" se malým českým pivovarům daří, čehož budiž důkazem rekonstrukce a znovuotevření mnoha z menších pivovarů, uzavřených v době ekonomické tranformace v 90. letech. Jedním z těchto pivovarů, znovuotevřených v roce 2013, je Zámecký pivovar Břeclav. Z jeho produkce je patrně nejznámější světlé výčepní pivo Delegát, takto zástupce levné sorty piv, vařené převážně pro menší české maloobchodní řetězce.
Ač Delegát patří do nejlevnější třídy piv, může sloužit za dobrý příklad piva, jež navzdory nízké ceně nerezignovalo na kvalitu a chuť.
Řídká, saponátová, rychle opadávající pěna a slabší, sladovo - čpavá, nepříliš příjemná vůně mi zpočátku nedávály příliš nadějí na uspokojivý zážitek.
Překvapivě tmavá, jantarová až medová barva piva však znovu probudila můj zájem. Střední říz uvedl sladovou chuť s nepatrným náznakem hořkosti na konci. Dále se v chuti ozývá mírná chlebovost. Po více doušcích pak možná ucítíte lehounkou nakyslost ke konci.
Chuť je ovšem poměrně vyvážená, nejsou zde žádné pachutě a není ani úplně mdlá. Za velmi nízkou cenu 6 Kč tady máme pivo, které se může směle měřit s konkurenty o 2 - 3 Kč (tedy 30%) dražšími a dá se dobře pít k jídlu, jehož přítomnost chuťové nedostatky Delegáta dost srovnává.
Delegát je pivem, které už vzhledem k ceně 6 Kč nemůže mít přehnané ambice. Přesto musím uznat, že srovnatelně levná piva jako Grešlák nebo Deep spolehlivně strčí do kapsy. Dokonce se dá říct, že se vzhledem k ceně pivovarníkům v Břeclavi podařil malý zázrak.
Povedený ležák Bakalář ve mně vzbudil zájem o tuto pivní značku z Rakovníka a tak jsem v Kauflandu s radostí sáhl po jeho slabším bráškovi, jímž je světlý výčepní Bakalář.
Ani tentokrát jsem se nezklamal. Vůně světlého výčepního Bakaláře je moc příjemně pivně chmelovo sladová, pěna je bílá, hustá bílá a drží. Světlejší slámová barva pak naznačuje, že Bakalář desítka zaboduje spíš pitelností, než hutností.
Velmi dobrý říz tohoto piva upoutá naši pozornost a uvede slabší sladovou chuť s jemně hořkým zakončením, které o sobě s dalším pitím dává ještě více znát.
Jemná sladovost působí přirozeným a optimistickým dojmem. Její vyvážení hořkostí, jež se objevuje ke konci chuti, však po každém doušku potěší.
výborná pitelnost světlého výčepního Bakaláře předurčuje hlavně k letnímu pití "na pohodu".
Chuť Bakaláře "desítky" je srozumitelná, nepřekombinovaná, ale přesto velmi příjemná, bez nežádoucích efektů a bez sebemenšího náznaku jakékoliv pachuti. Podle mého názoru by měl Bakalář chutnat i konzervativním pivařům a může být dobrým startem k vyzkoušení "něčeho nového".
Lidl zareagoval na poptávku po pšeničných pivech a zařadil do nabídky pivo Argus pšeničné, vařené v České republice.
Bohužel zareagoval tak nějak po svém, respektive po zvyku levných obchodních řetězců, takže výsledné pivo pravděpodobně odpovídá tlaku na co nejnižší cenu.
Jeho barva je světlá jak blahé paměti "šumák" (a podobně kalná). Pro neznalce "šumáku" bych barvu přirovnal k banánům. Pěna je bílá a relativně drží.
Pach pšeničného Argusu je zvláštně jídlový, nevábný a nemá nic společného s ovocitou či dokonce banánovou vůní, typickou pro dobrá pšeničná piva.
Chuť je značně nakyslá. Jestli má tato nakyslost budit dojem "ovocnosti", tak se to rozhodně nepovedlo (samozřejme pokud tím ovocem nemyslíme květnová planá jablka).
Ať už nám etiketa vypráví cokoliv o tom, že máme cítít "chuť a vůni, ve které najdeme vůně ovoce, květů a koření", skutečnost je této fantazii velmi vzdálená a doufám, že si co nejméně pivařů nechá vsugerovat, že v pšeničném Argusu cítí květy nebo koření.
Náznaků chuti ovoce je tady zkrátka pramálo a květová / banánová chuť žádná.
Akupunkturní zakončení chuti provádějí zvláštní bodlinky oddělené pichlavé hořkosti.
Vpít se do něj dá, ale chcete-li zjistit, jak chutná pšeničné pivo, Argus rozhodně nevolte. Podstatně lepší volbou jsou například Krušovice pšeničné, které jsou k dostání skoro všude a obsahují vše, co má pšeničné pivo obsahovat, nebo oblíbený a ceněný Primátor Weizenbier.